Běhání, běhání...

Včera večer jsem měla spoustu plánů- vstanu o půl šesté a půjdu si zaplavat pod vedením přísné plavací instruktorky a pak si zaběhám na stadioně. Prostě podovolenkový návrat do přísného režimu! Prosecca a poflakování už bylo dost! Ráno už mi to jako až tak dobrý nápad nepřijde, plavání skippuju a na dráhu, kde obvykle běhám, jedu autem kolem deváté. Vedro jak prase, ale nikde nikdo, což mi vyhovuje. Garmin hodinky ignorují fakt, že na teploměru na střeše tribuny svítí 40 stupňů a naordinovaly mi intervalové běhy, předtím rozběhání a pak doběh. To dám! Bez okolků jdu na to, na rozcvičování kašlu! Opodál teda strečinguje nějaký další běžec, ale po atletické rozcvičce odbíhá do blízkého parku a už se nevrací zpět.
Při rozběhávání vzpomínám na svého tělocvikáře z gymplu, který loni zemřel asi v pětadevadesáti letech, jak by na mě byl asi hrdý! Podle něj je totiž, jak rád říkával, ideální počasí pro běhy. Při lehkém klusu jsem si všimla, že na workoutovém hřišti cvičí jeden zarputilý posilovač, ale nevěnovala jsem mu moc pozornost, obvykle se to tam hochy bez triček jen hemží. Rozběhání za mnou, jako je vedro, ale jsem přece v kondici, jdu na ty intervaly- tři minuty co nejrychleji, tři pomalu a to šestkrát.
První interval se mi docela povedl, dokonce v hodinkami žádaném rychlostním pásu, nejsu žádné béčko, tři minuty odpočinku v mírném poklusu- pohodááá. Při druhém jsem na svalnatci spočinula déle, no nevypadá špatně, tak něco přes třicet, přes prsa o dost víc než já v dobách tandemového kojení, jako to by šlo! Nonšalatně se přitahoval k nějaké tyči jakoby nic. Druhý odpočinkový výklus jsem strávila v těchto myšlenkách a začalo mi být ještě větší vedro. Tak jdu na ten třetí, to už až tak rychle nejde, začalo ze mě lít jak ze sumo zápasníka v sauně. Klopýtám po dráze, ale v dohledu workoutu se stále ještě usmívám. Sakra, to je hrudník a ty bicepsy! Asi se mi rozmazala řasenka, ale to na tu vzdálenost určitě nevidí. Kurňa, to jsem teprve v polovině, no to je síla.
Tak jdu na čtvrtý interval, rychlost plouživá, svalovec furt maká, jak to jenom dělá? Výklus už je spíš chůze a chvilkami se opírám o plot a funím, samozřejmě v těch nevzdálenějších částech dráhy od posilovací zóny. Zaujala jsem už i důchodce, co si dává pivko v místním sportbaru a čeká na vnuka, co sportuje vevnitř. Má takový soustrastný až lehce znepokojený výraz. Už jenom dvakrát a mám to! Pátý úsek už teda běžím jen silou vůle, zdá se mi, že na teploměru je 43 stupňů a já sama mám tak padesát. Když se ploužím kolem musclemana, poprvé mi věnuje pozornost, cha! Jestli to není nějaký bývalý skaut nebo zdravotník a neříká si, kdy mi bude muset dávat první pomoc. Rudá tvář, propocené tričko a vlastně všechno, co mám na sobě, funění, to musí zaujmout každého!
Před šestým intervalem už dávám jen šouravou chůzi a sbírám síly na poslední. Když běžím kolem workoutu, svalovec leží na zemi. Že by spadl z tyče? Nemám do něj šťouchnout nějakým klacíkem? Nebo mi jasně naznačuje, že mám přilehnout? Je to dilema, ale nic jiného, než pozici na hvězdu bych v tomto rozpoložení už nedala a borec už taky nevypadá, že by chtěl dělat nějaké pohyby, i když ještě chvíli předtím usilovně dřepoval (a před třemi kilometry mi to přišlo vážně sexy!).
V posledním rychlém kole mám pocit, že tam sebou švihnu taky. Co by asi chlapík na to? Akorát to bych musela přeskočit plot, co nás dělí, takže kašlu na to! Done! Odšourám si ještě kilák a půl zklidnění, to už tedy na hranici chůze a blahořečím si, že jsem na stadion přijela autem. Laškovně si vyndám ze sportovní podprdy klíče od auta, čehož si teda všiml jen ten starý pán a zamrkal na mě, ale to ignoruju a frčím domů. Kdy jako nastoupí ty endorfiny, co mají být lepší jak sex?
Tak zase zítra, jak mi sdělily moje hodinky!