Americký sen

Ta představa byla úplně dokonalá. Atraktivní muž se svojí krásnou manželkou, okolo kupa dětí různého věku a rezavý pes za rezavým plotem. Nechtěla jsem nic menšího ani jiného, prostě dokonalá rodina, byť na druhý pokus. A byla jsem ochotná udělat proto maximum, pro svou současnou i budoucí rodinu, ve které budou všichni šťastni na věky věkův. Možná znáte takové ty bláznivé americké nevěsty, bridezillas, které sní o svém dokonalém dni D natolik, že okolo toho napáchají takové škody, že nakonec i za cenu velkých finančních ztrát a nevratných depozitů musí celou svatbu odpískat a ve skříni jim ze spokojeného vztahu zbydou jenom bílé šaty za tisíce dolarů, které vyjdou z módy rychleji než spotřební elektronika. A bohužel to neplatí jen o svatbě jako takové. I snaha žít naplněný život za každou cenu může být přesně ten důvod, proč se ten sen nikdy nenaplní. A to včetně toho, že zapomenete, kdo vlastně jste. Tak to jsem přesně já, seznamte se, Jane Doe.

O svatbě jsme se párkrát bavili, často tohle téma vytáhnul po pár skleničkách vína. A jeho oči při tom zářily, všechno se zdálo nádherný. Nikdy předtím jsem tohle nezažila, moje první a zatím poslední svatba byla poměrně specifická a radost mého teď již bývalého manžela z uzavřeného sňatku se projevovala velmi skromně. Napodruhé jsem tedy měla pocit, že už nesmím zklamat, že tahle druhá svatba musí být výjimečná, nádherná, na míru nám oběma. Pochopitelně tam byly důležité aspekty, na které jsem si při projíždění pinterestu zakázala myslet, ale tehdy jsem ještě dokázala doufat, že se to vyřeší a tyhle potíže z toho mého amerického snu vytěsnit. Dál jsem si prohlížela inspirace, kterak nosit křivák a konversky ke svatebním šatům, i když jsem věděla, že si tuhle kombinaci na svou budoucí svatbu nikdy neobléknu. Sepisovala jsem playlist a seznam míst s geniem loci, kde bych si přála mít svou budoucí svatbu. Žádné konkrétní společné plány se ale nekonaly, prostě jsem si dovolila snít o tom, jaký by mohl být ten náš jedinečný den D a přála jsem si, aby byl co nejkrásnější a nejdokonalejší pro nás dva.

Vezmu to ve zkratce. Chtěla jsem být pro svého milovaného, který si přál dokonalou svatbu a dokonalý život, co nejdokonalejší, a proto jsem se snažila vylepšit a zdokonalit sama sebe. Propadla jsem hubnutí a cvičení, počítala každý kilojoul a každé deko, místo ranního sexu jsem vyrážela běhat. Tady už asi tušíte, kde se stala ta chyba, protože místo toho, abych se soustředila na vztah, soustředila jsem se sama na sebe. Možná by to mohlo znít jako pokání, jako omluva za to, že jsem to zvorala. Jenže ono to pokání je jenom půlka. Po celou dobu toho pomatení smyslů jsem sice občas dostávala mírně negativní reakce na to, že jsem zaměřená na hubnutí, ale taky časté a silně pozitivní reakce nejen na změny mého těla, ale také k tomu, že jsem dokázala zvednout zadek, něco změnit a vytrvat. A pak druhá půlka je ta, že vztahy jsou nejen enigmatické, ale taky synallagmatické. A pořád platí, že když máte toho druhého opravdu rádi, tak prostě nějaké to krátkodobé pomatení smyslů přežijete. Nebo aspoň seberete odvahu a s partnerem si to vyříkáte. Pojmenujete svoje obavy a strachy, podělíte se o ně, vyřešíte je jako pár. Na konci dne ale vím, že tyhle malý věci nás nezlomily. Zlomila nás jedna důležitá věc, která se nedá vyřešit silou, možná ani rozumem nebo dobrou terapií, a která mu zlomí vaz zas a znovu v dalších a dalších vztazích. Tenhle můj malý odklon, kdy jsem se soustředila sama na sebe místo toho, abych se plně fokusovala na něj a na nás, vedlo k tomu, že ty problémy schované pod pěnou dní vylezly na povrch, který jsem jinak pilně uhlazovala. A i když se dívám zpátky, tak vím, že by bylo úplně jedno, jak dlouho bych vydržela, jestli jsem byla na svého partnera dostatečně soustředěná, jestli budu mít padesát kilo nebo sto. Když ve vztahu není dobře nastavená rovnováha, nepomůže ani tuna lásky, božskej sex v kombinaci se svěcenou vodou v libovolném množství. A pro mě má obrovský význam a velikou léčivou moc ohlédnout se za sebe a za sebou a vidět svůj minulý život jinýma očima a cítit srdcem, na kterém zbyly ze všech těch těch šílenejch šrámů už jenom sotva viditelné jizvy. Znovu, i když jenom sama se sebou, si promluvit o tom, co se vlastně stalo, jak jsem to viděla tehdy a jak to vidím teď. Tyhle vnitřní rozhovory mají na mou duši obrovský léčivý účinek. A přečíst si znovu svoje staré blogy a vidět, jak jsem byla zhroucená a necítila žádnou naději, a oproti tomu vidět současný pohled, touhu prožívat a žít a vědět, že celý zbytek života, pravděpodobně ještě něco okolo půlky, je přede mnou a jenom v mých rukách. Je hezký vidět, že se mi vrací síla a taky chuť jít dál, chuť rozhodovat o sobě a tvořit. Neutápět se, nenechat se vláčet svými emocemi, které jsem nemohla a neuměla nijak korigovat.
Nechala jsem na tomhle vztahu včetně dosud neukončené porozchodové fáze zatím pět let mezi svou třicítkou a čtyřicítkou, vlastně nejlepší roky svého života. A při tom, jak to dopadlo, a kolik sil mě to stálo, se opakovaně vrací otázka, jestli to stálo za to. Faktem je, že jednu hodně důležitou věc jsem se naučila. Ale zpětně mám pocit, že kdybych tohle pochopila dřív, mohla jsem si ušetřit spoustu času, energie i trápení, vůbec do toho vztahu třeba ani nejít. Konečně to teď vidím. I když nám to spolu v mnoha ohledech ladí, máme skvělej sex a jsme dobří kamarádi, on není a nikdy nebyl můj partner. Není to chlap pro mě, protože jednou nohou a celou hlavou zůstal ve svém předchozím manželství, nikdy jsem pro něj nebyla žena číslo jedna. A proto jsem se pořád snažila zdokonalovat a polepšovat, krásnět a dělat život krásnější, abych si konečně zasloužila svoje místo na slunci. A je mi hrozně líto, že jsem to ve svém rozpoložení, při všech svých komplexech a nejistotách nevěděla dřív. A možná to je právě to, co je mi líto nejvíc, dokázala jsem spoustu skvělých věcí, protože jsem pro něj chtěla být úžasná, krásná, chytrá a reprezentativní manželka s lukrativním džobem a pasivním příjmem. A nejvíc mě na tom mrzí, že mi trvalo skoro 40 let pochopit, že tohle všechno jsem měla dělat už dávno, ale pro sebe. Je mi líto promrdaného času, kdy jsem už dávno měla mít ráda sama sebe a být sama pro sebe prioritou číslo jedna místo toho, abych hledala lásku, ten univerzální životní pohon, z externích zdrojů, místo toho, abych dělala převozníka někomu, kdo o to možná ani nestojí.

A tak se schovávám před letním horkem v ložnici, ležím ve zlaté posteli, kterou jsme pro nás přivezli na jednom z našich prvních rande, z polštáře ještě slabě cítím jeho parfém z našeho posledního zašukacího rande a začínám mít pocit, že naše společné hodiny a minuty už jsou dávno definitivně sečteny, a že z toho, co nás oba dokázalo vybičovat k neuvěřitelným výkonům už zbyly opravdu jenom vzpomínky a pár hezkých fotek, které se už nikdy neodhodlám zveřejnit. Moje hledání životní rovnováhy ještě není u konce, ještě jsou věci, které potřebuju a musím udělat. Ale pořád mám pocit, že mám v sobě menší bordel než před měsícem, půlrokem nebo rokem, a že ta křivka těch výkyvů se pomalu, ale jistě zplošťuje. A příští rok prý do mého života vstoupí Saturn a s ním i řád a pořádek. A tak se snažím už teď uklidit všechen ten bordel, který jsem si ve svém životě v průběhu své plutonsko- uranské epizody natropila, ať můžu ten Saturn přivítat připravená, sama se sebou v míru a spokojená, celá moje. Protože tohle je teď můj nový americký sen o jedné self-made woman, o ženě bez plotů a psů.