Když dva nemohou být spolu

Nerad se ozývám, když něco chci, takže vytvářím situace, aby se ten člověk ozval sám. Tentokrát jsem nechtěl a tím příkladem je Sandra. Není to její pravé jméno, ve skutečnosti má jiné, krásné jméno, původem z hebrejštiny, ale prostě ho tu nenapíšu. Sandra je hezká, zrzatá, dostatečně zvrhlá a kouří a honí péro jako skutečná děvka, ačkoli jsem děvku nikdy neměl, je mi vlastně otázkou, jak taková kočka z dobré rodiny umí s pérem psí kusy. Je to čubka a má ráda, když jí tak říkám...

Minulou neděli mi poslala nějaké písničky. Poslechl jsem si je, řekl jsem, že dobrý, ale není to můj styl. Druhý den jsem seděl v kanceláři, přemýšlel, jak si zařídím volno, když mi přišla zpráva:
"Budeš doma? Přijedu na čaj. Zdržím se jen chvilku," to v překladu mohlo znamenat, že nic nebude...
"OK. 18:30," odpověděl jsem...

Maličko jsem se zdržel a domů se vrátil zhruba čtvrt hodinu před Sandrou. Stačil jsem se jen opláchnout. Přijela na minutu přesně, otevírám v županu. Před Sandrou nikdy neutekl můj kocour. Ve svém bytě jsem měl už nějaké dámy, ale kocour je prostě ultra detektor. Sandra to u mne zná dobře, ale o tom později...

"Máš vytřeno?" zeptala se?
"Ne!" odpověděl jsem stroze.
Sundala si ponožky a přesunula se do obýváku.
"Ta děvka ví, jak na to," říkal jsem si pro sebe...
Ještě jsem stačil vytípnout vyzváněcí telefon a šel do obýváku taky. To už byl moment, kdy jsem v sobě měl dost velké pnutí. Seděl jsem, jak jinak, těsně vedle ní...

"Děláš teď na něčem? Dlouho o tobě nebylo slyšet..." vyptávala se a já ve zkratce vysvětlil, co mám v plánu a už jsem přemýšlel, že jí do toho blíže zasvětím, ale něco mi řeklo, že to stejně nemá cenu. Navíc ve mne ochabovala touha a já jsem jí prostě zatáhl za ty její krásný vlasy. Její reakce byla podobná, jako když šlápnete na pružinu a pak povolíte. Její nohy na ramenou jsem měl už na gauči a nakonec po ní zbylo promáčené prostěradlo, které putovalo po jejím odchodu rovnou do pračky. Ještě si ovědomuju, že mladá Sandra je jedinou ženou, kterou jsem nikdy nepostříkal. Ona výhradně polyká a nechce jinak. Když mám slušnou ejakulaci, mám obstojně semena, které nevytéká, ale skutečně stříká a trochu mi vadí, že Sandru nemůžu zestříkat. Prostě to chce do tý svý čubčí huby, jak jí to neustále předhazuju...

Na jaře to mezi námi vypadalo dobře. Ale ouha. Věděla, že nebude jediná, navíc žárlí. Tvrdila mi, že se kolem mne motá až moc ženských, ale já jsem prý slepej. Dokonce mám doma pouta, latexové prostěradlo, co si v dubnu přivezla, tentokrát jsem nic z toho nestihl použít.

Proč to ale píšu? Nemůžeme být spolu. Jsme až příliš excentričtí a umělecky založení. Navíc a teď asi naseru nějaké lidi, ale jsme oba chytří. Až příliš. Vlastně jsem se poznali na akci, která byla pro nadané lidi zaměřená...

Já obdivuju ji, jak umí s lehkostí podnikat a ona, jak překonávám překážky a plním si cíle. Jenže Sandra má hraniční poruchu osobnosti. Říkala mi, že to má těžký. Zamilovala se a ví, že by to mezi náma neklapalo a o to hůř by nesla rozchod. Slíbila mi na příští týden SPA v Něměcku, ale už teď vím, že o Sandře neuslyším dřív, jak začátkem prosince...
Jsme dva, perverzní, šukáme, stříkáme, ale nemůžeme být spolu...