Boj s kocovinou

Probudil jsem se s kocovinou, která by dokázala porazit i slona. Hlava třeští, žaludek se houpe jak na rozbouřeném moři, a mám pocit, že bych nejradši vymazal včerejší noc ze svého života – aspoň do té doby, než si vzpomenu, jak jsem tančil na stole. Jenže co dělat, když je vám tak zle, že se vám ani nechce hledat prášek na bolest?

Přichází na řadu moje osvědčená terapie: zabrouzdat ve vlastní hlavě k trošku hezčím představám. Vím, že se říká, že se máme kocovině postavit čelem – ale upřímně, raději si představuju… záda. Konkrétně krásně zaoblené, pevné prdelky. Nevím, co v tom je, ale jakmile si vybavím nějakou krásnou scénu – třeba tu včerejší, kdy se kolem mě mihla v klubu slečna s takovým pozadím, že jsem na chvíli zapomněl mluvit – okamžitě se mi uleví.

Představy ladných křivek zázračně zmírňují pocit nevolnosti a dodávají mi ztracenou energii. Jen tak si ležím, zavírám oči a promítám si “mentální film” na vlastní téma. Zatímco bolest hlavy pomalu ustupuje, zůstávám ponořený do představ a najednou je kocovina poloviční.

Říkám si, že příště až mě zase přepadne kocovina, můžu přeskočit prášky a rovnou přejít k tomu, co opravdu funguje.