Zavírám šuplík, děkuji.

Nepamatuji si už, kdy jsem její fotku poprvé spatřil.

Přehraboval jsem se v šuplíku amatérských, nyní již velmi zažloutlých galerií a narazil na ní. Možná jsem ji tenkrát hledal. Kdo ví?

Pravděpodobně spoušť fotoaparátu cvakala v okamžicích, kdy žena na ní rekapitulovala uplynulý kus svého života a nahá před celým světem vzpomínala. Byl to příjemný pohled, i sladký, i smutný, i mírně nahořklý.

A tak se na její fotku dívám znovu, i na fotku druhou a pátou. Zanořuji ruku hluboko do minulosti a hledám obálku, ve které je dopis na rozloučenou.

Byla to osoba svérázná, která sršela inteligentním humorem, nadhled uměla rozdávat na kila, stejně tak optimismus a vzrušení. Uměla všechno a já se jí zprvu trochu bál.

Pak utekla a schovala se.

Určitě tady, i tam někde venku pořád špacíruje. V titěrných minišatech vybírá pomeranče z regálu v supermarketu a díky její otevřené povaze navazuje kontakty s tatíky, jako jsem já. Povídá si s nimi a vtipkuje. Pak přidá do košíku termixy ''pro děti'' a alou domů…

co kdyby…

Její fotky byly pořízené na zámku, nevím jak se jmenoval, ale ona na něm byla zámeckou paní. To vím. A také vím, až kam moje paměť sahá, že jsem ji měl rád.

A jak lidé na tom světě ubývají i ona z fotografie mizí. Je to zvláštní pocit. Stále před ní stojím v pozoru, sedím u stolu a fascinovaně hledím na její tvář, prsa, i …na její úsměv, slyším její hlas, dívám se do jejích očí a beru ji za ruku. V okamžiku tomto i v okamžiku minulém. Mohu k ní být upřímný, protože ona ví, že vím, že ví.

I nyní, když čte tyto řádky, jistojistě pokyvuje hlavou a říká si, že jsem byl magor tenkrát a zůstávám jím stále.

I v okamžicích, kdy přestává existovat čas i prostor, žije přítomností.

A právě tyhle vzácné, krátké, pouhopouhé okamžiky jsou v životě nás všech ty nejdůležitější.

Važme si jich.

Zavírám šuplík, děkuji.