Vnitřní démoni

Spousta lidí, včetně mě se už prala, nebo alespoň potkala se svými vnitřními démony. Negativní myšlenky co vám říkají, že jste bezcenní, že to máte vzdát, sejít z cesty kterou jste se vydali, vykašlat se na svoje sny, přestat se snažit a tak dále. Každý to má trochu jiné a také každý se s tím vyrovnává, nebo bojuje po svém.

Znal jsem dříve lidi, ze kterých jsou už dnes jen prázdné schránky, už to nejsou oni a už nikdy nebudou. Prostě to vzdali a podvolili se. Přestala v nich být pozitivní energie, radost, smích, láska, to všechno z nich vyprchalo. Zůstala tam jen zloba, smutek, přetvářka. Už na ně nezvládnu koukat tak, jako dřív, nejsou těmi kdo byli. Z počátku to pro mě bylo těžké přijmout, ale musel jsem si to uvědomit, jinak by se mi stalo stejné. Nebyli to ti lidé se kterými jsem se bavil, ti už byli pryč a já jsem se s tím musel smířit. Přestali existovat.

Taky mám v sobě démona se kterým bojuji. Našeptává mi, abych se vzdal, přestal dělat co je správné a těžké a začal dělat to co je lehké a špatné. Abych se vzdal svých cílů a byl spokojený. Takže se mi to v hlavě občas pěkně pere, když se mi něco nechce. Jenže život není o tom, co se mi chce, jde o to mít disciplínu a být tvrdý sám k sobě, jinak se progress nedostaví.

Svůj boj vedu tak, ze ničím svoje tělo sportem, nedělám to abych byl zdravý, nebo hezký. Dělám to pro to, že když mě bolí tělo, nebolí mě mysl. Tolik modřin z kickboxu, tolik naraženin, zlomených kůstek, otřes mozku, tolik potu a hlavně tolik krve kolik jsem tam nechal. Na tréninky jsem se taky musel často přemlouvat. Věděl jsem, že potřebuji rány i rozdávat, že mám v sobě hate který musí ven a konflikt mimo tělocvičnu nesnáším a asi bych to ani nedokázal. Je to takový můj chrám, místo mojí terapie.

Když bylo s kým, byl z toho tvrdý sex. Pouta, obojek, vodítko, páska přes oči a občas v puse roubík. Jak jsem si ji ohnul přes koleno a naplácal, pak ji prsty zajel mezi nohy a dráždil ji uvnitř a jedním prstem zároveň klitoris. Přitom mě měla v puse a kouřila. Pak se to zvrhlo k pořádnému mrdání zezadu, plácal jsem ji po zadečku, držel za krkem a tvrdě a prudce až po kořen přirážel. Dělal jsem si s ni co jsem chtěl, byla jako moje šukací hračka. Ale po sexu jsem si ji vždy přitulil, dal pusu, pevně objal. Když jsme se přestali vídat, už to nebylo takové. Masturbace mi to občas vynahradila, ale všichni víme, že i když se uděláte třikrát po sobě, tak to není ono.

Často jsem stál před zrcadlem a říkal si, jestli mi to za to stojí. Ano stojí, raději fyzická bolest než tak psychická. Závidím lidem, kteří svého démona nikdy nepoznali.