Rožmberk

Drsné to poznání v podobě modřin, šrámů, otlučeného zadku a ztráty několika věcí. Navzdory pochybovačům bylo vody až až, a po neúspěšném proplutí šlajsny nejen pode mnou, ale i všude okolo. Nejsem ideální háček, můj pud sebezáchovy byl silnější než já. I když se kormidelník snažil sebevíc, tak jsem nás vždy potopila jako Titanic. Soudržnost vodáků je obdivuhodná. Desítky rukou svorně lovily loď, pádlo a věci a zachraňovaly i můj holý život. Druhý den jsem raději s mládětem obdivovala krásy Krumlova jako suchozemec a bez řečí přijala funkci PTPáka. Ale co, modřiny i boule zmizí, ale ty úžasné vzpomínky ne! Díky všem účastníkům mokrého zájezdu...... PS: Omlouvám se vodákovi v pruhovaném tričku, kterého jsem pod Rožmberkem vlastním přičiněním také poslala ke dnu. To ono samo.

No, vlastně proč ne. Líně jsem se protáhla. Snídani do postele mi už dlouho nikdo neudělal. Slyšela jsem charakteristické zvuky z kuchyně. Hrnek, lžička ze šuplíku, napouštění vody do konvice. Zazvonil telefon. To bude nadlouho. Konvice cvakla. Splnila svůj úkol. Příprava kávy utichla. Kluci řeší důležitější věci. Nevadí, počkám. Zavírám oči. Když jsem byla malá a jezdili jsme s tátou dlouhé cesty autem, tak mi říkal, že když zavřu oči, budou se kolečka točit rychleji a budeme doma dřív. Fungovalo to pár let. Než jsem zjistila, že na jiném principu. Probudilo mě ticho. Kuchyně prázdná. V konvici vlažná voda. Jdu na průzkum. V garáži se ozývá harašení a hovor. Telefonuje ještě, nebo už? Vracím se do kuchyně a zapínám konvici. Tak třeba příště, lásko