Co to s těmi kluky je?

„Co to s těmi kluky je?“ zaslechl jsem letos na jaře v baru. Překvapivě ne z úst holky, ale barmana. Ale mu to holky řekly. Je asi správné říct, že nešlo o obyčejný bar, ale o swingers bar. Asi všichni víme, o jaký typ podniku jde. Chlap tam zaplatí docela pěkné vlezné, sedne si k baru a doufá, že tam nějaká holka nebo pár přijdou. Výhodou těchto podniků je, že návštěvníci si chtějí vrznout, tedy odpadá ta trapná chvilka, když to zkoušíte na lesbičku, frigidní holku nebo prostě jen nenadrženou samici. Ano, teď to píši trochu vulgárně a ano, čím dřív si člověk uvědomí, že návštěvnice baru nevyhledávají náhodný sex, uleví si. A právě swingers podniky jsou v tomto jiné.

Tu počáteční větu pronesl barman ve chvíli, kdy jsem ještě se dvěma borci seděl u baru v jinak liduprázdném podniku, tedy spolu s barmanem a jeho ženou a pornoherečkou v jedné osobě. Mohli jsme s ní mít masáž, mě ale přišla moc stará, tak jsem zájem neměl. Jeden z borců se opatrně barmana zeptal, jestli by to s ní šlo a ten jen odvětil že jasně, ale ať se domluví s ní. Pak spolu odešli a hned na to s nechápavým kroucením hlavy pronesl tu zkušenost, kdy tam seděly tři holky, které to chtěly a u baru seděli dva borci, kteří nevěděli jak jim to říct. A tak holky pronesly tu památnou větu: „Co to s těmi kluky je?“

Za sebe musím přiznat, že fakt, že asi jediná možnost navázání kontaktu v baru je přímé oslovení ženy (jen 1x se se mnou začala bavit neopilá holka sama), protože se jinak zpravidla vyhýbají pohledům a důstojnost jim nedovolí cokoliv naznačovat, dělá z oslovování v baru hotovou loterii. Tedy sázím asi 2x do roka a úspěšnější jsem ve Sportce než v získávání telefonních čísel či jiných kontaktů. Čistě v baru jsem od barmanky dostal číslo jen jednou a to lstí, kterou se divím, že neprokoukla a při jedné další návštěvě jedno číslo a jednu sociální síť a to jen díky tomu, že si holky myslely, že jsem zazobanější, než ve skutečnosti jsem, aneb když si blbky pletou dolarového a korunového milionáře, patří jim to. Jinak nikdy nic. A ani s jednou v kontakt nevydržel déle než 2 týdny, tedy se dvěma ani 2 hodiny, ta jedna se docela držela. A když člověk dostane košem třeba 20x po sobě, přestane ho to bavit. Navíc čistě za sebe, a teď mi to možná nebudete věřit, ale já se skutečně bojím právních důsledků svého chování. A podle všeho nejen já. Máme tady jeden bar, kde kolem jedenácté hodiny máte problém projít. A tak tak tančila holka s holými zády, holky přede mnou chtěly projít a já se chtěl protáhnout za nimi. Ta první ukazováčkem a co nejcitlivěji zatlačila té tančící holčině mezi lopatky, aby jí naznačila, že chce jít. Ta si toho všimla až když to zopakovala počtvrté. Asi mám pochopení pro to, že holka nechce nějak sahat na cizí holku, já bych na borce taky moc nechtěl sahat, na druhou stranu do té chvíle bych byl ochotný mu naznačit úmysl projít celou rozevřenou dlaní položenou na záda. A víte co, od té doby to dělám taky jak ta holčina, hlavně na nikoho nijak nesáhnout, nijak se blbě neotřít, prvně zkusit oslovit, byť člověk neslyší ani vlastního slova, tak je to trochu bizár, ale co když si za 5 let vzpomenou nějací tři nebo čtyři návštěvníci, že mají erotogenní zónu mezi lopatkami a že jim to vlastně bylo nepříjemné?

Můžeme na to nadávat, psát petice, vylívat si srdíčka na blozích na netu, ale zároveň je třeba si uvědomovat, že tomu nejspíš nezabráníme a tak se člověk musí přizpůsobit režimu, dívat se do země, ruce raději do kapes a když hustota zhoustne nad 3 lidi na metr čtvereční, raději jít domů.

Takže milé návštěvnice toho pražského klubu, na otázku, co to s námi je, tak jsme jenom po*raní z právních důsledků pohledu, doteku, poslané zprávy či nedej Bože notářsky neschváleného styku.