Miluju Vánoce!

Vždycky jsme chodívali s dědou tam vysoko na kopec, kde břízy oddělují vesnici od okolního světa a za nima se táhne hluboký les, který voněl po jehličí a po prašivkách jako žádnej jinej.
Děda si vždycky po cestě sebral nějakou slabou větev, kapesním nožíkem jí očistil a používal jí jako hůlku. Což jsem samozřejmě jako malá holčička musela mít taky a tak každý rok čistil rovnou dvě. I když jedna byla strašně prťavá, tak o to víc dodávala na důležitosti. Byla jsem s ní hrozně pyšná!

Děda toho moc nenamluvil, byl to Maďar a všechny slova se učili až tady v Čechách. Babička měla výhodu, protože chodila nakupovat a nenápadně okukovala, jak se řekne třeba chleba, nebo rýže... Kdežto děda měl rád svůj klid.
Nikdy jsem to jako malá nevnímala, že by měl mluvit nějak víc...
Prostě jsme si tak hezky šlapali lesem a já cítila celou dobu takový klid, jako bych u něj seděla v klíně.

Pak si vyhlídnul vždycky nějaký stromeček, malý ale hezký...
A řekl jediné slovo "Ďakujem."
Vzal pilku a prostě ho uříz.
A pak jsme zase mlčky šlapali zpátky k našemu domečku, který voněl vaječňákem a vosíma hnízdama, a maminka s babičkou, v zástěrkách od mouky, nás vítaly už ve dveřích.

Táta nebyl... Táta se ztratil někde na cestě s mamčinou kamarádkou a ve skříni zbyly jen dvě košile a dlouhý kožený kabát, ve kterým na jednom koncertě mamču sbalil. Prostě odešel jednou do práce a už se nikdy nevrátil.
Pamatuju si, jak jsem si vyčítala, že jsem mu měla do těch plastových hrníčků s kytičkama, dělat kafíček z bahna víc. Že by se určitě vrátil, kdyby jich nebylo tak zoufale málo...

Ale Vánoce tu díru, která zůstala, uměly alespoň na chvilku vyhladit dokonale!
Vždycky mě fascinovaly všechny ty světýlka na stromečku, ty třpytivý koule a sněhuláci, a balíčky bonbónů, na který se smělo jenom koukat, než přijde Ježíšek.
A pak všechny ty krabičky a úsměvy...
A dokonce i děda, ten zadumanej chlapík, vždycky vstal a všechny nás obejmul a pohladil.
Pamatuju si na slova díků, který dojímaly... A taky na všechny ty přání od srdce...

A pak jednou už se malá hůlka nevyrobila a ani ta větší... A všechno vonělo tak nějak jinak... A i když se maminka snažila o úsměv na mé tváři, tak mně někde hluboko uvnitř došlo, že už Vánoce nikdy nebudou jako dřív...

Ale o mnoho let později, jsem si dokázala najít zase ty svoje malý radosti, který mě dokážou pohladit na duši.
Třeba ta vůně skořice a hřebíčku na vánočních trzích, a všechny ty vyřezávaný vařečky, andělé a horký bramboráky tomu dávají tu jinou atmosféru.
Nikdy si neodpustím horký svařák a pohled na krásně nasvícený vyhlídkový kolo, kde se v každé kabince odehrává jiný příběh. A mě to nutí zastavit se...A být tady a teď.

Občas když jdu večer ulicí, tak v každém okně nebo dveřích svítí vánoční ozdoba. A já si představuji, kdo tam asi bydlí a jaký ty lidi jsou... Budou sami, nebo tam budou vesele hodovat a smát se celé rodiny?
A až celý dům ztichne a muž vyleze ze sprchy, najde ženu v posteli a její boky i zadeček bude zdobit vánoční mašle? Bude jí hladit na všech těch místech, které jí způsobují vlny vzrušení a bude jí šeptat, jak je vděčný zato, že jí má?

Asi se shodneme, že Vánoce jsou hlavně pro děti. A já mám to štěstí, že ty čtyři malý nadšený očíčka tady pobíhají a vůbec mi nevadí to otravování, kdy už přijde Ježíšek... Ani ty drobný lsti na odpoutání jejich pozornosti...
Ani to, že kašlou na prasátko a zblajznou tácek cukroví před večeří...
A dokonce ani to, že si dvakrát kousnou do řízku a už nás tahají od večeře...
Upřímně miluju pohled na jejich víru na zázraky a moc si přeju, aby jim vydržela co nejdýl.
Vůbec se netěším na den, kdy to všechno prokouknou.
Ale když si vzpomenu na sebe, tak jsem z toho nebyla nijak smutná, prostě mi došlo, že teď mi ty malý a velký radosti, obstarává mamča. A byl větší prostor na vyjednávání, který se s Ježíškem nedalo, tam prostě člověk musel bejt trpělivej a doufal...

A co ve mně navždy zůstane, je takový ten hluboký pocit vděčnosti, který se zapálením svíčky u štědrovečerní večeře odněkud vynoří a pak mě u všech těch hezkých okamžiků, lechtá celý večer příjemně u srdce. A proto miluju Vánoce.