Drahý čtenáři,

zdejší limit tisíce znaků je pro oplzlé veršíky poněkud smrtícím. Ale věnoval jsem tady jedné dámě hodinku zamyšlení nad jejími krásami a dalo to za vznik veršům níže. Podobnost jména Dalimila s Daliborem rytířem z Kozojed ve mě probudila tento múzický záchvěv. Příjemné zasnívání přeji.

Za úsvitu, v tvojí věži.

Vzduchem buď, co mi, Kronikářko, v těle život rozdmýchá.

Stejně tak staň se mi ohněm, v kterém shoří má pýcha.

Zemí staň se, přenádherná, bych mohl z tebe oživnout.

Pak vodou mi buď, pro tuto noc, ať mohu v tobě utonout.

Zachvěla ses pod dotykem

mých nenasytných dlaní,

kterými pak nakreslím

tvých tváří slastné červenání.

Tvůj úsměv září cestou nocí,

fakule v mém chrámu.

A já Šalamoun, podrobený,

otrokem jsem svého trámu.

Dalimilo, má bohyně,

ty mě sytíš dychtivostí,

tvůj plamen co pálí všechny jiné - mě hřeje, byť dosti.

Dalimilo, kéž bys na mé,

zdivočelé struní,

mezi prsy vetknuté,

v bytě sytém našich vůní.

Rety coby smyčcem hrála,

na skřipky mých tužeb.

Snad by ses neurazila,

pokud přál bych si tě líbat.

Neb jako rytíř z Kozojed,

nebohý ten aristokrat.

Nechci nic na světě víc než

prošoustat se do tvých služeb.