Měl to být klidný den!

Dnes volno a tak si říkám udělám si den bez lidí. Někdy takové dny mívám, nechci nikoho vidět a hlavně se s nikým nebavit. Je to pro mě taková lázeň na nervy. Znáte ty zombie horory? Jak třeba zůstane člověk sám na světě? Myslím, že pro mě by to tak hrozný scénář někdy nebyl. Nejhorší je ovšem to, že ať jdete kamkoliv tak stejně někoho potkáte, vyhlídnu si klidné místo a stejně tam někoho potkám.

Nejvíc vtipné situace jsou takové, že se potřebuju vymočit někde kde není ani živáčka. Porozhlédnu se a nikdo nikde. Sotva vytáhnu ptáka tak kolem mně proběhne nějaký pošuk, který má potřebu v legínách snad trénovat na olympiádu nebo co.


No a dnes byl ten den, sedám do auta a nemám ani v úmyslu z něj vysenout. Zajedu na drive thru, objednám si jídlo a pití, samozřejmě se to neobejde bez toho, že předemnou stojí nějaký člověk co objednává půl hodiny jídlo pro celé vzpěračské družstvo. Snažím se být v klidu a hned se nevztekat, zapnu si muziku a tak trpělivě čekám. Konečně přijde řada na mě a tak rychle odjíždím. Jedu na své místo klidu, takový plácek a okolo je jen pole, stromy a výhled na město.

Na město ve kterém všichni spěchají, jsou protivní a honí se za nějakou iluzí životní úrovně, aby mohli udělat dojem na své příbuzné a cizí lidi, že právě oni se mají lépe než ti ostatní. Jsem totiž typ člověka, kterému stačí málo, na co mít mobil za x desítek tisíc? Na co mít auto za miliony, které budu splácet x let? Vše ztrácí hodnotu,člověk je akorát zaseknutý v systému a koloběhu nekončícího placení za zbytečnosti.
Postel, jídlo, přejet z bodu A do bodu B, mít co na sebe a mít hlavně klid. Jo to mi přesně stačí.


No a tak si zaparkuji na svém plácku, nikde nikdo a tak jsem spokojený, posunu si sedačku v autě dozadu, mobil připnu na magnet, pustím si nějakou českou klasiku. Tentokrát to byly dva díly bakalářů, jeden se jmenuje Jožin a druhý Zabijačka. Takové hezké příběhy v podstatě o lásce. Rozbalím si jídlo, začínám jíst a koukám. Jsem spokojený tím klidem a, že nikoho kolem sebe nemám, sem tam se porozhlédnu na pole, kde zrovna utíkají zajíci a pousměju se. Zvířata mám rád, jsou to němá, roztomilá a nevinná stvoření.


Najednou vedle mě přijede dražší auto a i když je to velký plac a může zaparkovat kdekoliv jinde a dal ode mě, tak zaparkuje přímo vedle mě. Říkám si pro pána krále, toto už není možný. I tak se snažím zůstat ve svém vnitřním klidu. Jenže bohužel z auta vystoupí starší žena a mladší chlap a mluví tak nahlas, že i přes zavřené okénka slyším každé jejich slovo. Už podle začátku konverzace, mi dochází, že to jsou nějací papaláši co si hrají na inteligenty. Baví se spisovnou češtinou a přitom doma žerou tlačenku z papíru. Och bože takové lidi vysloveně miluju. Dokonce se mi zdálo, že to jsou snad nějací politici, bavili se o práci, ženská ze sebe dělala ředitelku zeměkoule, jak zvládla celou situaci v práci. Chlap jí jen přitakával a zvyšoval její ego na maximum. No větší namyšlence jsem dlouho neviděl. Také podle toho jak se k sobě měli a co si povídali bylo zřejmé, že se jedná o milence. To tak bývá, dejte ženské větší funkci v práci a ona si najde zajdu k sobě a ještě k tomu kolegu. Její pantáta jí doma už nestačí.

No a tak zhruba po pár minutách ty jejich kecy nevydržím, startuju se zkaženou náladou a ty dvě povídky o lásce si nechávám zajít. Zaplať pánbůh jsem doma....