4 ráno

Jsou 4 hodiny ráno. Stojím před zrcadlem a svlékám si punčocháče. Rozepínám si zip na šatech a ty padají ke kotníkům. Překročím je a rozepínám podprsenku. Bankovky v ní zkraje večera zastrčené zašustí, zmuchlané je odkládám vedle líčidel. Zvednu paže a začnu uvolňovat vlásenky z účesu. Jednotlivé prameny pomalu podléhají volnosti a snáší se mi na holá ramena.
Usměju se na svůj odraz v zrcadle. Jo, slušelo ti to. Základem je se umět mlčky pochválit. Něžně pohladit pošramocené sebevědomí.
Byl to hezký plesový večer. Tančilo se notně, na špičky mi žádný tanečník nešlapal, vypilo se, že se sama sobě divím, jak mám ostré vidění. Asi už po tolika kolech na parketu střízlivím.
Nahnu se do umyvadla, bradavky se otřou o chladný povrch. Uff. Žádný blbosti. Odlíčit, vyčistit zuby. Zatímco kartáčkem krouživým pohybem uklízím sklovinu od smršti vína, višňovice a zelené, pozoruji jak se odraz v zrcadle vrací do mého přirozeného já.
Make-up, slavnostní účesy, krásné šaty, ladné dámy a muži v oblecích, večírek je na konci a zase jsme všichni ve své nahotě sami.
Vyndávám si čočky a nasazuji brýle. Jen duše je nahá. Cestou do ložnice zkontroluji, že výhra z tomboly je bezpečně na stole a uléhám do postele. Měla bys jít spát říká rozum, potřebuješ si to udělat křičí chtíč. Pravý prostředníček se toulá v mém klíně. Celý večer jsi ho měla před očima a nesměla jsi, nemohla jsi. A na tanec s ním nedošlo...někdy nemá smysl tlačit na pilu.
Na displeji mobilu svítí zpráva "chci tě prcat, čubko moje". Chtíč vyhrál nad rozumem.