Ať tě pronásledují...

Bylo to tak dávno... Mých 20 let a ty si mi vstoupil do života... Starší, zkušený, bez zábran a morálky. Já byla mladá, naivní, bázlivá a nerada jsem se koukala do očí. Pamatuji si to, jako kdyby to bylo včera. Já seděla na tobě a stále jsem koukala na tebe,ale nikdy ne do očí. Všimnul sis toho a začal si mě přesvědčovat,ať se ti do nich koukám. Já nechtěla, jen jsem smutně špitla, že nekoukám lidem do očí, že v nich vidím jen zlo a faleš. Řekl si, že se tě bát nemusím, že mi nikdy neublížíš a nezklameš mě... Bože, kdybych já tenkrát věděla, kolik probrečených nocí, litrů slz, nočních můr, výkřiků ze snů, utrpení, bolesti a jizev na duši do konce mého života si tím přivodím, nikdy bych nesvolila. Podívala jsem se a potlačovala vše,co mi šestý smysl napovídal... I přes mou celoživotní nemoc tě poznám vždy, vždy podle očí... Jsou stejné jako má můj syn...

Ať tě pronásledují oči té, která tě milovala a které si ublížil nejvíc ze všech... Oči té hloupé, co ti věřila... Oči té, která jediná tě kdy milovala... Oči té, na kterou si řval: "Chcí.. už!", když její život visel na vlásku... Oči té, kterou si jen ponižoval, urážel a mlátil...

Teď už si tvé falešné oči užívají jiné, ale já se do nich již nikdy víc nepodívám. Nikdy víc...

Vždy jsem ti psala s velkým písmenem pro vyjádření, jak si tě vážím a jak výjimečnou osobou jsi v mém životě byl... To už se nikdy nezopakuje, už budeš vždy s malým "t"...

Bůh odpouští, já nikoliv.