Mrdaláda po ránu

První vjem toho rána bylo její šmátrání po mým ranním stojákovi. Zkusil jsem dělat přesnej opak toho, co dělal můj malej kámoš, čili mrtvýho brouka Pytlíka. Znáte to, chtěl jsem alespoň ještě pět minut. I přes otupělost mysli a dyka neomylně poznávám, jak si ho po chvíli bere do pusy. „To si snad dělá piču,“ beží mi hlavou. Pomalinku otvírám oči a vidím, že si ji volnou rukou fakt dělá.

Nenechte se mejlit, promrdávání času moje druhá nejoblíbenější činnost. Ta první je dobře se vychrnět. Asi proto většinou potřebuji alespoň trochu plynulej přechod mezi těmahle dvoua činnostma, prostě se naladit - rozkoukat se, napít, dojít si do koupelny a s pískem, vyvětrat smrad a zběžně kouknout z okna, abych se ujistil, že zombie apokalypsa ještě nezačala, že jenom tak blbě každý ráno vypadám...

V hubě jsem měl jak v polepšovně, v pupíku přetlak a v první chvíli jsem nebyl schopnej si ani vybavit, kde se tam vzala. Jak mi pomalu startoval mozek, začínal jsem cejtit, že půlkou zadku ležím v mokrým fleku a že mě na zádech pálí ještě čerstvý škrábance. Cítil jsem všechno možný, jenom ne komfort a chuť na okamžitou mrdaládu s buchtou.

Po půl minutě vyhodnocování mý situace jsem se zlehka nasral. Takhle se princezny fakt nebudí! Nechtěl jsem na ni bejt zlej, dobře jsem věděl, že to nemyslela špatně. Nasadil jsem ten nejmilejší tón, jakýho jsem byl schopen: „Vymejšlíš zas ptákoviny?“ Jen zdvihla oči a s plnou pusou se dokázala pousmát jen koutky. Nepochopila. Co teď? Pak mi svitlo.

„Neděs se,“ pravil jsem ospale, se špatně skrývanou zákeřností v hlase, protože jsem věděl, že to přesně udělá, „ale máš ve vlasech pavouka.“ Reakce byla okamžitá. Drbajíc si zacuchanou hlavu vyletěla jak čertík z krabičky. Galantně jsem jí pomohl zbavit se imaginárního nebezpečí a šel si napustit vodu, na což jsem plynule navázal dalšíma potřebama. Prdel je dáma, tý neporučíš. Hozenou rukavici jsem zkrátka zvednul až po patnácti minutách.

Holky, ráno se na to musí jít s námořnickou rozvahou!