Méně pindíků, víc úcty

Jmenuju se Kaelie. Jo, s měkkým “ie”, protože to zní milejc než “nasrat”. Není to moje pravý jméno, ale je to moje svoboda. “Kája”, jen s trochou rebelie. A jestli ti to vadí, tak se můžeš jít políbit do prdele.

Nepíšu tenhle blog proto, abych tě rajcovala. Ale stejně vím, že většina z vás si u něj představí, jak vám ho honím pod stolem. A víš co? Je mi to u prdele. Udělej si co chceš. Ale nečekej, že tě za to pochválím. Nejsem tvoje kurva, tvoje tranny hračka, tvoje fetiš panenka.

Jsem trans holka. A ne, fakt to není “móda”. Není to “vliv internetu”. Je to realita. Tvrdá, bolestivá, nepohodlná realita. Taková, která ti rozdrtí kosti a zlomí hlas, když se snažíš vysvětlit, proč je každej den ve vlastním těle jak jít po skle naboso a ještě se u toho usmívat.

V dětství jsem chtěla jen jednou věc – bejt neviditelná. Aby si nikdo nevšímal, že se mi dělá zle, když mi někdo říká „kluku“. Že mě pálí každý oslovení, každej pohled, každej posranej svetr, co mi ležel přes hruď jako provaz. A nikdo to neviděl. Protože proč taky, že. Kluci maj bejt drsní. Kluci nebrečí. Kluci se neptejí, proč se chtějí ráno roztrhat jen kvůli tomu, že se probudí ve vlastním těle.

A pak přišlo porno. Ale ne tak, jak bys chtěl. Já jsem tam nechtěla bejt ten, co šuká. Já jsem chtěla bejt ta druhá. Ta, co je chtěná. Obdivovaná. Ne pro to, co má mezi nohama, ale pro to, co z ní vyzařuje. Pro ženskost, kterou jsem v sobě dusila jak plyn v uzavřeným pokoji.

Tak jsem si začala psát deník. A jednou jsem se zeptala: kdo vlastně jsem? A odpověď byla jasná. Nechutně jasná. Taková, že tě posere i ve tři ráno. Jsem žena. Ať si moje tělo říká, co chce.

Teď jsem tady. V procesu tranzice. Na posraný seznamce, kde každej druhej idiot chce fotku mýho těla dřív, než se mě vůbec zeptá, jak se jmenuju. Kde mě berou buď jako úchylnej experiment, nebo jako poslední možnost, když už jsou moc zoufalí.
A já se ptám – kde je ten chlap, co zvládne to, že jsem byla od začátku někdo jinej? Kde je ten, kdo se nebojí, že mě milovat znamená bejt “divnej”?

Chci lásku, co mě nerozebírá na části.
Chci dotek, co nepočítá žebra.
Chci sex, kde mi nebudeš říkat “jseš moje malá kurvička”, pokud to zrovna nebudu chtít slyšet, ale budeš mě držet za boky a šeptat, že i když mám jizvy, pořád jsem krásná.

Nechci tvoje „moc hezká, ale škoda že…“.
Nechci tvoje „posli fotku cele postavy“.
Nechci tvoje „nejsem proti, ale…“.
Drž si tyhle věty, nacpi si je do krku a spolykáš je s tím egem, co si myslí, že mi děláš laskavost, že se mnou mluvíš.

Jsem Kaelie. Ne dokonalá. Ne hot. Ne porno sen.
Ale skutečná. Syrová. Divoká.
A jestli si mě někdy zasloužíš, tak ne proto, že mě “toleruješ”, ale protože ve mně vidíš něco, co ti ty dokonalý slepice nikdy nedaj.

Tak si dej sprchu, stáhni trenky, utři sliny. A pak se vrať, až budeš připravený.
Protože tohle není pro slabý.
Tady začíná realita.