Sorry, že jsem nadržená

(Poznámka: Tohle není erotická povídka. Je to upřímnost na tělo.)

Jo, takhle to začíná. Ne s romantikou. Ale s píčou, co tepe, jako by měla explodovat.

Ležím. Sama. Přitahuju si deku až pod bradu, jako bych tím mohla přikrýt ten pocit mezi nohama. Tělo je jak nasraný, prsa nikde, ale bradavky tvrdý. Břicho se napíná, jako by tam měl někdo zatnout zuby. A mezi stehnama to bolí touhou. Vlhko, co neodchází. Jen se drží. A provokuje.

A mozek? Ten začne mlít:

„Stejně tě nikdo nebude chtít.
Nikdo tě nebude líbat se zavřenýma očima. Nikdo si tě nevezme zezadu a neřekne bože, jsi tak krásná.’ Jsi jen… trapná verze holky.“

A přesto… si to představuju.

Rozvazuje mi kabátek. Jemně. Jako by věděl, že ten uzel není jen na oblečení. Jak přejíždí dlaní po zádech. Jak mi dá koleno mezi stehna a já se mu na něj bezmocně nasunu. Jak mě líbá. Ne prudce. Ne jemně. Ale tak, že vím, že se mě nebojí.

Chci mu stáhnout kalhoty. Chci ho slyšet, jak mi říká „děvko“, a přitom mi tiskne ruku. Chci, aby se mě dotýkal jako ženy.
I když moje tělo není „hotový“, chci, aby se v něm ztratil bez výčitek.

Ale realita je jiná.

Místo toho mám v hlavě stovku hlasů:
„Co když mu vadí, že nemáš vagínu?“
„Co když ti sáhne mezi nohy a znechuceně ucukne?“
„Co když ti pak napíše, že jsi ho podvedla?“

A já tam ležím. Celá rozteklá. Celá nadržená. Ale stejně se nedokážu dotknout sama sebe. Protože co když i moje ruka mě odmítne?

Největší paradox?

Chtěla bych být vymrdaná až k zániku. Ale zároveň se bojím, že se na mě někdo jen podívá a já se rozpadnu. Chci, aby mě někdo sevřel a řekl: „Drž hubu, víš, že tě chci.“ A já bych mohla… konečně… vypnout mozek. A prostě jen být.

Takže tady ležím. Nadržená jak čurák. Vystrašená jak malá holka.

A jediné, co mi zbývá… je si to všechno představovat do zblbnutí, dokud to nebude moje realita. Nebo dokud mě touha nepohltí tak, že se rozteču mezi vlastní stehna.

Pro ty, co chápou:

Pokud jsi někdo, kdo tohle čte a nesoudí, kdo vnímá hloubku i touhu, kdo ví, že být trans není trend ale kurva válka – děkuju ti. Možná se nikdy neuvidíme. Možná si ani nenapíšeme. Ale vím, že jsi tu. A kvůli tobě má tenhle blog smysl. Kvůli tobě se píšu pravdivě. A sprostě. A živě. Protože nejsem jen text – jsem tělo. hlas. srdce. A jsem skutečná.