Když ti mrdá v hlavě

Jeden borec mi napsal:
„Když někomu mrdá v hlavě, tak je to na hovno.“
No a já jsem si řekla – fajn, frajere.

Víš, co je fakt „na hovno“?

Když ti každej další den připomene, že tvoje tělo je jako špatně složenej lego set, co ti nějakej sadista dal do ruky a řekl: „Tady máš, hraj si.“ Jenže ty se na to koukáš a víš, že jsi nechtěla bejt tank, ty jsi chtěla bejt motýl. Ale ty kurva máš tankový pásy a ještě ti u toho hučí v hlavě jak diesel v zimě.

Tohle není depka z počasí. To je válka.
Válka se strništěm, co ti vyráží z obličeje jako výsměch. Válka s břichem, co se směje každému pokusu zhubnout. Válka s pohledy lidí, který se ti při pohledu mezi nohy snaží „přesně určit, co jsi zač“. A válka se sebou. S tím, že vůbec ještě žiješ. Protože jsi měla už dávno ležet pod drnem, podle jejich měřítek.

A víš co?
Jo. Mrdá mi v hlavě.
Mrdá. Kurva jo. Denně. Po hodinách. Minutách.
Každá myšlenka je jako šroubovák v oku.
Ale ty vole…
Díky tomu jsem pořád tady.

Kdybych byla „normální“, už bych to zabalila. Hodila ručník do ringu, boty do popelnice a duši do rakve. Ale protože se mi v hlavě točí hurikán, tak se zvedám.
Každej den. S bolestí, s únavou, s pocitem, že jsem kus masa, co se narodilo do špatnýho balení.

Ale sakra, pořád vstávám.

Hele, vážně si myslíš, že když ti nemrdá v hlavě, tak jsi v cajku? Že „normální“ znamená „v pořádku“? Tak to tě zklamu, zlatíčko. Většina těch, co si žije ten klidnej život, co chodí do práce, mrdá v misionáři a pije latté se sojovým mlíkem, je mrtvá už dávno. Jen o tom neví. Jsou to chodící prázdný nádoby, co maj místo srdce kalendář, místo duše Excelovou tabulku a místo života rutinu, která by i zombíka rozbrečela.

Víš, co je fakt psycho? Ne to, že brečíš na hajzlu, protože nenávidíš svoje tělo. Ne to, že si představuješ jinou kůži, jiný jméno, jinou verzi sebe. Ale to, že svět kolem tě nutí dělat, jako že to je jen fáze, jen výstřelek. Zatímco ty si každej zasranej den odrýpáváš realitu nehtem, abys našla aspoň zrnko sebe sama pod nánosem “co bys měla být”.

Takže jo, jestli ti nemrdá v hlavě – gratuluju. Ale pak seš možná jen dobře vychovanej stroj, co dělá, co se mu řekne. My ostatní, co jsme to v sobě rozjebali natolik, že už se to nedá přehlížet, aspoň máme koule se ptát, proč kurva žít, když to není podle nás?