První láska

Bylo mi třiadvacet, Sabina byla mladší o pár let a já si myslel, že svět je jedno velké hřiště, kde se hraje podle mých pravidel.
Ukázalo se že ne.

Seznámila nás moje bývalá přítelkyně. Ten druh ex, se kterým se občas vyspíš ze zvyku a trochu z nudy, protože zná tvé tělo stejně jak tvé slabosti.
“Tohle je Sabina.” Pronesla s úsměvem, co skrýval víc než říkal. “Asi si budete rozumět.”

Měla pravdu.

Sabina byla poloviční kubánka s očima, co slibovali nebezpečí a úsměvem, co ho rovnou přenášel. Měla v sobě tu lehkou drzost, díky které máš pocit že jsi nesmrtelný. A já? Já byl dost velký idiot, abych na to věřil.

Bylo to tři měsíce, kdy se vše točilo kolem ukradených chvil, dlouhých rozhovorů, které končili s potem na kůži a cigaretou mezi rty. Milovala nové filmy a poezii, kterou jsem se nikdy neobtěžoval číst. Vyptávala se na všechno - na to co píšu, na moje lásky, moje zlozvyky a ja odpovídal, protože s ní to šlo snadno.

Sex s ní byl jako pád z útesu - rychlý, intenzivní, s lehkou šancí, že na konci nezůstane nic kromě chaosu. Byla mladá, ale ne neviná a já byl starší, ale ne dost moudrý.

“A pak jednoho dne odešla.”

Žádný vzkaz, žádné vysvětlení. Jen prázdná postel a pocit, že mi někdo vyrval část duše, o které jsem netušil, že ji mám.
Moje ex jen pokrčila rameny. “Byla jako bouřka,” řekla “a bouřky nezůstávají.”

Asi měla pravdu. Možná to nikdy nemělo vydržet. Možná jsem jen potkal někoho, kdo mi ukázal, jak chutná skutečná vášeň, která zmizí dřív, než pochopíš, co se vlastně stalo.

Ale i roky potom, po všech těch ženách, co přišly a odešly, vím, že žádná z nich nebyla jak Sabina. Byla první kterou jsem miloval, takže žádná další ani nebude.