Nejhorší je stagnace

Moje vztahy nejen se ženami, také erotika, milování?

V mém životě je důležité nechat energii proudit. Nejhorší pro mne je stagnace, znamená něco jako smrt. Líbí se mi o něco se starat od začátku, vidět to vyvíjet se, růst. Začátky mne většinou baví, zejména pokud je to něco nového, pro mne zajímavého, pokud mne to osloví. Je to pocit vzrušení, objevování, aha momentů. Pozorování toho, co to se mnou dělá, jak na to reaguje moje tělo, má mysl.

Prostředky a konce mne většinou moc nebaví, když bývají dlouhé. Když je něco zdlouhavého, když se to vleče, když už mi to nedává energii, nebo jí to po mně chce více vydávat, než kolik z toho dostávám, mám tendenci od toho utéct, nebo to zničit. Ano, i ve mně jsou temné energie. I ničení je mou součástí. Když se něco smete ze stolu, je možné začít znovu stavět a budovat.

Konce rád nemám, když se vlečou. Nejradši rychlý, razantní konec. Horší je, když mi něco přiroste k srdci, to pak ten konec oddaluji, nebo si nechci připustit, že je konec. V těchto případech jsem dost natvrdlý a potřebuji to zpracovat a pochopit.

Někdy mám tendenci přeskočit začátek, a jít rovnou z prostředku. Možná se tím dost ochuzuji, ale když něco dlouho neroste, nevyvíjí se, nudí mne to. Utíkám od toho k něčemu, co už je ve vývoji, co mne víc zaujme. To je ta lepší varianta. Ta horší je, že se zaseknu v hloubání nad tím, proč to nefunguje. Mám potřebu přicházet věcem na kloub, zlobí mne, když něčemu nebo někomu nerozumím.

Trpělivosti se pořád musím učit. Pestrost mám rád, někdy na sebe toho naberu moc, protože mne toho baví hodně, svět je tak pestrý a rozmanitý. Je těžké udělat si harmonogram a rozvahu, co zvládnu a co ne. Bohužel se vždycky musím omezovat, minimálně z časových důvodů. To mne hodně štve.