Měsíc do setkání s minulostí

Chtěl jsem psát blogy už jen jednou nebo dvakrát týdně. Akorát mi ale došlo.

Za měsíc to přijde a uvidím ji. Po několika měsících. Po těch nocích, co jsem o ní psal, co jsem ji hledal ve tvářích jiných žen. Po těch ránách, kdy jsem se probouzel s někým cizím a věděl, že kdyby to byla ona, svět by měl aspoň na chvíli smysl.

A teď tam bude. Eliška. Na svatbě. Ne na naší, samozřejmě. To by byl zázrak, který už nikdo nečeká. Ale i tak… Pořád je to zvláštní pocit. Jako bys šel na setkání s duchem, který tě nikdy nepřestal pronásledovat.

Přemýšlím, co řekne, až mě uvidí. Usměje se tím úsměvem, kterým mi vždy říkala, že mě má přečteného od hlavy až k patě? Nebo se jen lehce pousměje, tak, jak se lidi usmívají na někoho, kdo býval součástí jejich života, ale už dávno není? A co já? Zvládnu to? Budu mít dost whiskey v žilách na to, abych se tvářil, že je všechno v pohodě?

Vím že přijde sama, ale možná s někým bude tančit. Možná se na ni budu dívat přes skleničku a říkat si, že takhle nějak vypadá trest za všechny ty chyby, co jsem udělal.

Ale jedno vím jistě. Ať už se na té svatbě stane cokoliv, ať už v posteli skončím s družičkou nebo flaškou Jacka, až přijdu domů, sednu si a napíšu o tom. Protože Eliška bude vždy součástí mého psaní. I když už dávno není součástí mého života.