Sorry jako, ale mám koule

Jsem trans. Mám péro. A jsem piča. Není v tom žádnej rozpor. A jestli s tím máš problém, tak mi můžeš políbit víš co.

Všichni furt melou sračky o tom, jak bejt ženská znamená mít kundu, prsa, dělohu. Fajn, pak ať mi ji vyříznou, nacpou dovnitř umělou píču a udělaj ze mě „legální ženu“, co je teď podle státu v pořádku. Ale já to mám u prdele. Protože ženská nejsi podle papíru. Ani podle díry. Jseš ženská, když to cejtíš v kostech a každej den si to vybojuješ.

Mám koule. Doslova. A každej den je musím tahat s sebou. Ne proto, že bych na ně byla hrdá. Ale protože tohle tělo se ještě nestihlo opravit. A každej den musím poslouchat: „A máš už dole...?“ Dole? Co jako? Mozek máte nahoře a pořád v něm sračky. Tak se starej o svoje péro a můj nech na pokoji.

Mrdá mě to. Mrdá mě, že mi chlapi píšou, jak jsem sexy, ale pak dodaj „škoda že…“ Škoda že mám péro. Škoda že jim narušuju tu jejich hetero bublinu. Škoda že se bojí, že kdyby mě milovali, nejsou už chlapi. Sračky. Kdyby měli koule, tak mě vošukaj a ještě mě podržej za ruku, když jdeme ven.

Jo, jsem nadržená. Jsem kurva nadržená každej den. Ale ne proto, že bych byla úchylná. Protože moje tělo hučí jak rozjebanej motor. A víš co? Nikdo ho neservisuje. Jen já. Sama. V tichu. Mezi nohama vlhko a v hlavě řev. Chci, aby mě někdo držel pod krkem a řval mi do ucha, jak moc mě chce. A zároveň chci, aby mě někdo jen hladil po zádech a řek, že jsem krásná. I s jizvama. I s ptákem.

Nesnáším, když mě někdo lituje. Nejsem chudák. Nejsem oběť. Jsem nasraná ženská s pérem, co nechce bejt ani fetiš, ani vděčná, že si s ní někdo pohraje. Chci bejt milovaná jako žena. Šukaná jako žena. Braná vážně. Se vším všudy.

A jestli to pro někoho není dost? Tak ať si jde honit do svého cisnormativní porna. Tohle je realita. Tohle je tělo. A já ho mám každej den na krku. Tak mi nemachruj, že bys to zvládnul líp.

Nezvládnul. Většina by se zabila už v patnácti.

A víš, co je nejlepší? Že i když mám péro, lidi si myslí, že nemám právo brečet. Že musím bejt buď vtipná, nebo ticho. Tak jsem si řekla... dobře, budu vtipná. Ale připravte se. Protože moje prdel má víc traumat než sitcom o dysfunkční rodině.

Pamatuješ si první sex? Já jo. Teda… ne že bych byla u toho. Ale byla jsem na druhý straně aplikace, co ti ukáže tři typy chlapů: 1) co chtěj „zkusit něco novýho“, 2) co si myslí, že trans holka = automatická anální děvka, a 3) co se bojí, že když mi ho strčí mezi nohy, naroste jim kytka a začnou zpívat „Let it go“.

Jeden borec se mě zeptal: „A co ty, jako… děláš? Jako v posteli?“ A já na něj koukám a říkám: „Víc než tvoje bejvalá, co ti nechala ponožky v mikrovlnce, kámo.“ Ale co udělal? Utekl. Doslova. Odešel z kavárny a nechal tam nedopitej latté. To latté mělo větší koule než on.

A pak jsou tu doktoři. Můj oblíbený moment byl, když mi gynekolog řekl: „No ale vy sem úplně nepatříte.“ A já: „Jo, to jsem slyšela už od matky, školy i pána na poště, ale díky, doktore.“ Pak mi zmáčknul břicho, já mu málem urvala prsty, a on mi na to řekne: „Máte vysokou hladinu testosteronu.“ Fakt? Díky za update, doktore Google.

Tohle tělo je jako Windows XP. Zastaralý, plný chyb a občas ti vyskočí modrá smrt. Jenže já z toho udělala umění. Naučila jsem se, že když nemůžeš bejt normální, buď aspoň památná. Takže když si mě někdo přidá na seznamce, ví, že dostane buď do držky, nebo do postele. Někdy obojí.

A co rodina? Máma mi řekla, že mě miluje. Ale taky dodala: „Jen ať o tom neví sousedi.“ Jo, protože sousedi zvednou barák a utečou, když zjistí, že jsem trans. Ne, mami. Sousedka z vedlejšího baráku má pět koček a šuká s pošťákem. Já jsem oproti ní nudná jak suchý rohlík.

Kamarádi? Hele, většina jich zmizela, jakmile jsem přestala bejt „ten vtipnej kluk“. Najednou neví, jak se mnou mluvit. Jestli mi mají říkat „on“ nebo „ona“. Říkám: „Říkejte mi jak chcete, ale jestli mi řekneš 'vole', tak ti srazím koule o hranu stolu.“ A najednou si pamatujou, jak se skloňuje ženský rod.

Trans ženský nejsou slabý. My jsme ocel v tangách. A každej den čelíme tomu, co ostatní nemusí ani řešit. Přemýšlela jsem, že si napíšu manuál: „Jak přežít v těle, co není tvoje, a ještě se u toho nesložit.“ Ale pak jsem zjistila, že už ho píšu... každej den, každej post, každej pohled do zrcadla, co neskončí fackou.

A víš co? Mrdám na to, že lidi říkaj, že jsme „příliš citlivý“. Kámo, zkus bejt citlivej, když ti každej druhej idiot napíše „pošli fotku péra“ a třetí „jseš fakt ženská?“. Někdy přemejšlím, že jim pošlu fotku kocoura. Ne svýho. Prostě random mňoukající kočky. A napíšu: „Tady máš mou kundičku. Mňau.“

Ale je to sranda. Protože v tom všem bordelu, bolesti a bullshit datech najdeš i ty chvíle, kdy to za to stojí. Kdy tě někdo obejme a nezkoumá, co máš mezi nohama. Kdy ti kámoška koupí rtěnku a řekne: „Tahle je přesně tvoje.“ Kdy se podíváš do zrcadla a řekneš si: „Do píči, jo, tohle už jsem já.“

A tak píšu dál. Protože každej jeden vtip, co pošlu do světa, je facka tomu, kdo by mě chtěl umlčet. A každá sprostá věta je připomínka, že i když mám koule, nikdo mi nevezme moje právo bejt největší piča široko daleko.

Tohle je můj svět. A jestli tě sere, že jsem vtipná, sprostá a ještě mám péro? Tak sorry, běž si brečet do záchoda. Tady se smíchy trhám. Tady se žije. A tady kraluje piča s koulema.

Tak zas někdy… třeba na gyndě. Čus 💋.

Tenhle text je psanej s humorem. Čerpal z mýho prožívání, ale ne všechno je doslovně autobiografický. Něco je přepálený, něco nadsazený, něco prostě vtip. Nehledej v tom kompletní zpověď, ale nádech, hlas, co se směje i přes bolest. Pokud tě to rozesmálo a zároveň bodlo... splnilo to účel.