Někdy přijdou situace, kterým se nejde vyhnout. Někdy jsi v pohodě a najednou ti někdo zavolá, že bude mít svatbu. Tvůj nejlepší kamarád. Kluk, se kterým jsi prožil noci plné pití, keců o životě a příležitostného “ty vole, co to děláme se svým životem”. A najednou se žení. Uzavírá smlouvu na doživotní dávky sexu a společných dovolených, které bude muset plánovat půl roku dopředu. A co víc? Ty máš pronést přípitek.
Jo, přípitek. Před všemi těmi lidmi, kteří tě neznají nebo tě znají až moc dobře. Před jejími rodiči, jeho rodiči, před přáteli, kteří si myslí, že jsi, buď literární genius, nebo jen ožrala s klávesnici. A hlavně - před ní.
Eliška tam bude sedět u stolu, smát se něčemu, co jí někdo řekne, možná si připíjet skleničkou bílého vína, protože ona tvrdý alkohol pila jen občas, a jen semnou. Možná se na mě podívá, možná ne. Ale budu tam stát, s kartičkama v ruce, a budu mít příležitost říct něco chytrého, něco dojemného, něco, co nebude jen dalším mým pokusem schovat bolest za cynismus.
A tak si říkám, co vlastně říct?
Mohl bych začít něčím klasickým. “Láska je nádherná věc, dvě duše, které se našly…” Blbost. To říká každý. Pravda je taková, že láska je chaos. Dvě nekompatibilní existence, se snaží vytvořit něco funkčního v nefunkčním světě.
Mohl bych říct něco vtipného. “Manželství je jako dobrá lahev whiskey. Čím déle ho máš, tím víc se z něj stává něco, bez čeho už nemůžeš být.” Jenže co já vím o manželství? Nejblíž jsem byl skutečně lásce, když jsem miloval někoho, kdo si vybral jiný život.
A tak možná jen zvednu skleničku a řeknu, co cítím.
A pak kopnu panáka. Možná dva. Možná se na ni podívám. Možná se ona podívá na mě. A možná - se stane ta nejhorší možnost - se nepodívá vůbec.