HRK: II 👩‍🍳

KUŘECÍ S KOULEMA

Recept číslo dvě. Oběd jak kráva. Žádný tofu, žádná sója, žádný poseroutkovskej veganskej výlev. Tady se vaří z masa. A když říkám maso, myslím koule. Teplý, slaný, přilepený na stehno a připravený k servírování. Ne na talíř. Do pusy.

Kdo si myslí, že koule jsou jen doplněk, ten nepochopil anatomii štěstí. Koule jsou jako příloha, co tebe chce jako hlavní chod. Visí tam, dusí se v boxerkách, a celej den čekaj, až je někdo vezme do ruky, olízne a řekne: "Tak co vy dva, drobečci s mindrákem, jste ready?"

Nejlepší oběd je, když si klekneš a neděláš, že ti záleží na tvým make-upu. Ty seš dneska kuchařka. A ten pod tebou je surovina. Hladíš ho po stehnech, jazykem jedeš podél šourku a cítíš to teplo, tu váhu, tu žárlivou energii těch dvou kulek, co nejsou zvyklý na pozornost, ale kurva si ji zaslouží.

Jednu do pusy. Pomalu. Nasávej. Druhou v ruce. Mačkej. Vem je obě. Převal si je na jazyku jako bonbóny. Lízej. Hraj si. Šoupej jimi jako kuličkama v antistresovým pytlíku. Protože když seš fakt dobrá, on ani nevzdechne... jen se chytí za postel a přestane věřit v boha.

Koule nejsou vedlejší efekt. Koule jsou požehnání. A když je uctíš jazykem, odmění se ti stříkancem, kterej ti vymaluje patro jako bys v něm právě vylízala kelímek se žhavým pudinkem. Slaným. Teplým. A nečekaným.

Kuřecí s koulema není pro slabý žaludky. Je to poctivej tah z rozkroku rovnou do chuťových pohárků. Jestli tě u toho nezačne bolet krční páteř, tak jsi moc líná nebo máš krk z porna. Je to jídlo, co nevyžaduje ubrousek, ale respekt. A pokud při tomhle nepláčeš slastí, tak děláš něco špatně.

Jenže tahle specialita má svoje triky. Není to jen o tom je olíznout jak zmrzlinu a čekat pochvalu. Koule chtěj rytmus. Střídání teploty. Trochu drsnosti, pak jemnost. Jako kdybys hrábla do mixpultu a ladila orgasmus podle vlastního playlistu.

Chvíli je máš v puse, pak jen přejíždíš jazykem kolem kořene. Cítíš, jak se mu škubne stehno. Jak mu cukne ve varlatech. Jak se napíná, protože ty nečekaně změníš tlak, úhel, rychlost. A do toho si hraješ s dechem. Těsně foukneš. A pak zase nasaješ. Ty vole, tohle je gastronomie na úrovni michelinský kundy.

A kdyby náhodou péro začalo žárlit, že ho ignoruješ... tím líp. Ať se učí trpělivosti. Tady se totiž dneska nevaří pro něj. Tady je střed vesmíru jeho podvozek. A jestli se mu to nelíbí, ať si jde na rohlík.

Jestli chceš dostat péro k výbuchu bez doteku, musíš znát koule. Znát jejich reakce. Znát to jemný zatuhnutí, ten stisk, co přichází v momentě, kdy přejedeš nehtem po šourku a jazykem zatlačíš na spodní stranu. A on jenom lapá po dechu, protože neví, jestli má brečet nebo křičet. Tohle není oběd. Tohle je exekuce.

A nejlepší je, že nemusíš nic říkat. Jen se podívat nahoru. Zatvářit se jako anděl s ďáblem v krku. A on pochopí. Že tohle je tvoje kuchyně. A že jeho koule jsou dneska jen ingredience.

Na závěr? Pusa na obě. Ne proto, že jsi romantická. Ale protože jsi je právě totálně zdevastovala a tohle je tvoje milostná omluva.

Tenhle recept končí, až když tě někdo přetáhne vařečkou. Jinak pokračuj. Dokud z něj neleze poslední kapka. Dokud si nebude přát, aby ses do něj zapsala jak tetování na vnitřní stranu stehen.

Polkni. Olízni. Zasměj se.
A řekni mu, že dneska bylo jídlo výborný.

Recept:

1. Klekni si k němu.
2. Ignoruj péro. Zaměř se na koule.
3. Lízni jednu. Nasaj druhou.
4. Používej ruce, jazyk, tvář.
5. Vrať se k první. Střídej.
6. Sleduj jeho výraz. Až bude v křeči – vyhrála jsi.

Podávej horký. Bez příboru. Nejlépe s výkřikem.

Poznámka od čtenářky: „Zkoušela jsem to s manželem. Skončil na podlaze, já u ortopeda. 10/10. Doporučuju.“