HRK: III 👩‍🍳

KLÍN S TATARKOU

Dneska to nebude suchý. Dneska budeš potřebovat ručník, plastovej ubrus a naprosto nulovej odpor ke kyselosti. Protože „Klín s tatarkou“ není salát. Je to hlavní chod, co se rozteče, zasmrádne a přesto ho budeš chtít slíznout do poslední kapky.

Nejsme tady na sushi. Tohle není o delikátnosti. Tohle je o kundě, co je rozevřená jak bourací práce v Lidlu. Tatarka se neservíruje zvlášť. Tatarka je to, co se tam dole stane, když to děláš dobře. Bílý, mazlavý, kyselý, občas s bublinkou. Směska slin, šťáv a zoufalství. Přesně to, co chceš mít na bradě, než přijdeš k nedělnímu stolu.

Začni pomalu. Prstem. Nezajímej se o klitoris, to je až pro pokročilý. Začni vchodem. Tím mírně zpoceným, polovičně otevřeným, co ti dá víc než jakákoli omluva v životě. Zajedeš, vyjedeš, zajedeš. Pak ochutnáš. Ne jako že z povinnosti. Ale jako když testuješ omáčku. Slízneš z prstu a neřekneš ani slovo. Protože tvůj jazyk už ví, co přijde. Předkrm.

Pak jazyk dolů. Pomalu. Od stydký kosti až ke vchodu. Přesně po linii, kde už to klouže. Kde to cuká. Kde to duní jak basák... Tam se dějou věci. Tam se tatarka začíná roztékat. A čím víc ji lížeš, tím víc přibejvá. Jak když stříkáš citron do majonézy.

Tatarka není výsledek. Tatarka je průběh. Je to součet vlhkosti, slin, touhy a síly prstů. Je to mokrý otisk toho, že děláš věci správně. A když to fakt rozjedeš, nedržíš se jen u díry. Jedeš přes stehna. Přes zadek. Klín není cíl. Klín je hřiště.

A když to začne cákat? Neschovávej se. Nezastavuj. Neřeš, že jsi celej mokrej. Řeš, že jsi právě vytvořil nejlepší pořádně domácí tatarku, co kdy byla. Horkou, kyselou, ostrou. Žádný konzervanty. Jenom klín a vášeň.

A jestli ti při tom necákne i mozek, tak to děláš málo brutálně. V tu chvíli už nevíš, co je tvoje slina a co je její šťáva. Všechno je slepený. Stehna. Vlasy. Jazyk. Pysky ti bouchaj do zubů jak boxovací pytel. A ty jedeš dál, jako bys měl hlad po orgasmu, co není tvůj.

Klínová tatarka má ten typ struktury, co nedrží pohromadě. Stejně jako ona. Potřebuješ prsty. Dva. Možná tři. Možná celou ruku, když je hlad fakt velkej. A ty si musíš vybrat... chceš bejt gentle, nebo chceš slyšet, jak se jí v krku láme nádech v brek?

Přidáš k tomu hlas. Ne svůj. Její. Není to sténání. To je výdech. Tělo se jí rozpadá a jazyk ti tluče o kost, protože to dole jede jak mašina, co nezná výfuk. A ty to nechceš zastavit. Chceš to dovést až do chvíle, kdy to vystříkne i do vzpomínek.

Tatarka už není jen na bradě. Máš ji na krku. Na prsou. Na zubech. Mezi řasama. A nevadí ti to. Protože chuť je pravda. A tohle je pravda těla. Nic sterilního. Jen mokrý sliby, co se neříkaj, jen se lížou.

Zakončíš to čelem opřeným o stehno. Dech těžkej. Ruce zlitý. Klín pořád teplý. A ty víš, že tohle není jídlo. Tohle je pokání. Tohle je umění. Tohle je jazyková výpověď o stavu národa...mokrej, hlasitej a kurevsky sytej.

Závěr? Neutírej. nech rozplynout. Ať je to na tváři. Ať to z tebe cejtí. Ať ví, že ses nebál. Ať ví, že ses napil.

Recept:

1. Připrav si jazyk.
2. Začni prstem. Vstupní analýza.
3. Ochutnej, ale nekomentuj.
4. Lízej v rytmu. Ne v chaosu.
5. Sleduj vlhkost. Nezastavuj, když to teče.
6. Na závěr: tvář, brada, vlasy. Všude. Ať je to tvoje vizitka.

Servíruj syrový. Přímo z těla. Bez keců.

Poznámka čtenářky: „Tatarka mi tekla po stehně jak česnekovej dresing na festivalu. Přítel se rozbrečel. Já jsem si dala ještě nášup. 12/10. Chutná i studená.“

P.S.: Tento blog prošel antierotickým rentgenem, slovním kondomem a kontrolou jakosti podle normy ISO:PRUD2025. Případná vlhkost je čistě mentální.