Zapomenutý blog

Možná to taky znáte. Je nádherné sobotní ráno, sluníčko začíná šimrat na víčkách a pomalounku se probouzíte. Uvědomujete si, že se vám zdál naprosto boží sen. Bylo to vzrušující, cítíte dole ty pověstné motýlky. A co víc, mělo to myšlenku, pointu, vtip. Z toho by se dal napsat skvělý blog! Ležíte, víčka ještě sevřená, vnímáte teplo a vúni klidně oddychujícího partnera vedle vás a je vám krásně. Převalujete ten budoucí blog hlavou, cizelujete věty, slova, radostí a sebeuspokojením se přímo tetelíte, jak vás to baví. To hraní se slovy, s významy, s pointou. Užíváte si to dokonalé ráno, to že je sobota a nemusíte do práce, že je po té hnusné zimě konečně počasí plné slunce a tepla, že máte po boku toho správného člověka, že máte ještě nápad na blogísek, i když už jste dlouho nic nenapsali.

Rochnim se těmi báječnými pocity a pocitem štěstí až z toho usnu. Asi o hodinu později mne budí šátravá ruka. Ne počkej, počkej, hele to ti musim nejprv vyprávět, mě se zdálo to, no sakra počkej jak to bylo. No prostě a já jsem z toho vymyslela skvělej blog, poslouchej chvilku a dej tu ruku jinam, slyšíš? Počkej jak to bylo, tybrďo já nevim! JÁ NEVIM!!! Jak je to možný? Vždyť jsem si ten celý text v hlavě několikrát převyprávěla a teď nevim ani tu pointu, vždyť já ani nevim o čem to zhruba bylo, jediný, jediný co si pamatuju je, že to byl skvělý vtipný blog, počkej, miláčku s tou rukou ještě chvíli, já si musim vzpomenout, přece si SAKRA ještě dokážu vzpomenout, počkej, ne nedělej mi to, já si vzpomenu, pocem, cos to dělal, udělej to stejný ještě jednou, jo, takhle, to se mi líbí, jo, krásný, udělej mi to, jo, pojď...

.
.
.
.
.
.
.
.

P.S. Ne, nevzpoměla jsem si. Ale bylo to krásný ráno. Taky se vám někdy po ranním šlofíčku něco úplně vykouří z hlavy?