Mistr prokrastinace

Všichni si myslí, že žít svobodně je ráj na zemi.
Že když ráno nemusíš vstávat kvůli práci, nemáš šéfa, který by ti sral na hlavu, a nikdo ti neříká, co máš dělat, je to hned štěstí. Balada na zlatém podnosu.

Jenže pravda je taková, že pokud v sobě nemáš něco jako disciplínu, vnitřní bič nebo aspoň mírně sadistickýho trenéra, proměníš se v mistra světa v prokrastinaci. Den za dnem jen skládáš věci na hromadu s názvem “udělám to zítra”, dokud se z té hromady nestane hora, kterou už nemáš sílu přelézt.
A pak si otevřeš láhev, posadíš se ke stolu a hodiny jenom čumíš na kurzor blikající na prázdné stránce.

Být sám sebou, mít volnost, je krásný jen do chvíle, než zjistíš, že největšího hajzla a nejpřísnějšího šéfa máš uvnitř svojí vlastní hlavy.
A že je to člověk, kterému těžko odporuješ, protože je zatraceně přesvědčivej, když ti našeptává, že máš ještě čas.
Že si to zasloužíš.
Že můžeš dneska vypnout.

Pamatuji si dny, kdy jsem byl schopen prosedět odpoledne na gauči s otevřeným noťasem na klíně, přepínat mezi sociálníma sítěma, pornem a hudbou, a přesvědčovat sám sebe, že “jen hledám inspiraci”.
Večer jsem se napil na svou neschopnost, přes noc proklínal svoje vlastní rozhodnutí a ráno se budil s hlavou jako balón a s ještě větším odporem k sobě samému.

To není svoboda.
To je pomalý, tichý sebezáhul.

Teď mám Sáru.

Je to zvláštní kapitola.
Vrací se ze školy, já ji uvítám doma, udělám jí oběd.
Pak spolu šukáme. Rychle, nenasytně, někdy na kuchyňské lince, jindy na podlaze v obýváku.
Její smích se rozlévá místností jako nejupřímnější melodie, jakou jsem kdy slyšel.

Pak si dáme panáka.
Někdy dva.
Ona si pustí hudbu, začne něco kreslit, zatímco já se přesunu k počítači, otevřu flašku a snažím se psát.
A snažím se, sakra, opravdu.

Slova padají na stránku jako kapky deště, ale rychle zasychají.
Místo něčeho velkého, něčeho, co by stálo za to, plodím další blogy o tom, jak je život těžký, jak je alkohol sladký, a jak jsou ženy tím největším darem i prokletím zároveň.

Někdy ji při psaní sleduju.
Má nohy složené pod sebe na gauči, vlasy stažené do rozcuchaného drdolu a tvář lehce nakloněnou ke světlu lampy.
Je nádherná způsobem, který nevyskočí ze sítí, ale sevře ti něco uvnitř hrudníku. Nádherná tím tichým způsobem, který tě nutí přestat dýchat, abys nerozbil ten okamžik.

A pak mě vytrhne z myšlenek.

Včera večer si sedla vedle mě.
Vzala si moji cigaretu z popelníku, potáhla, podívala se na obrazovku a přečetla si pár odstavců.
Pak se ke mě naklonila a řekla něco, co mě udeřilo víc než facka.
“Víš, co je nejhorší? Že nepíšeš tu novelu, jenom posranej blog. Máš talent a splachuješ ho do hajzlu.”
Řekla to naprosto klidně. Bez výčitek. Bez emocí. Jako by mi jen řekla, že venku prší. Ale bolela mě každá slabika.

Seděl jsem tam, s flaškou po ruce a prázdnou stránkou, a věděl jsem, že má pravdu.
Nejhorší na tom bylo, že jsem si to všechno uvědomoval už dávno.
Jenom jsem potřeboval, aby mi to někdo řekl nahlas.
Někdo, na kom mi záleží.
Někdo, kdo mě viděl i tehdy, když jsem se snažil sám sebe ztratit z očí.

Neodpověděl jsem jí.
Jen jsem si potáhl z cigarety, přikývl a sklopil oči zpět k obrazovce.
Ona mě políbila na spánek a nechala mě tam sedět samotného se svým talentem, který jsem pomalu splachoval do hajzlu.
A se vzpomínkou na lepší verzi sebe sama, která někde hluboko čeká, až si jí všimnu.