Hledám červenou!

Jsem modrý. Tato barva mě definuje stejně jako všechny ostatní modré, kteří touží po jediné věci – po červené. Po ženě, která by mě vnímala, chtěla a nebyla jen dalším zklamáním. Když modrý potká červenou, všechno kolem se stává živější. Na chvíli se ztratí hranice mezi touhou a skutečností. A přece… v poslední době je to čím dál těžší.

Hledám červenou. Ale místo toho narážím na další modré, kteří se vydávají za červené.

Je to až neuvěřitelné, jak dobře to umí. Jejich slova jsou hladká, sametová, ale prázdná. Tvrdí, že jsou červené, slibují vášeň a nezkrotnou touhu, ale vše, co najdu, je další modrý, který skrývá svou pravou tvář za závojem slibů a pohledů, které nikdy neodpovídají.

Přemýšlím, jestli se snad barvy už skutečně promíchaly, jestli už vůbec někde existuje ta pravá červená, nebo jestli jsem jen zbloudilý ve světě, kde všechno vypadá stejně. Všechno to začíná působit jako hra. Každý z těch „červených“, které potkávám, je jen další modrý, který touží po chvíli uspokojení a nic víc. Nechtějí mě, nechápou, co znamená být skutečně červený. Nechtějí více než jen další krátký dotek, jen další tělo, které může být na chvíli ztělesněním toho, co potřebují.

Zpočátku jsem tomu věřil. Několik slov, několik vděčných úsměvů a bylo to. Myslel jsem, že už jsem našel to, co jsem hledal. Ale když přišlo na skutečné spojení, zjistil jsem, že místo očekávané vášnivé odpovědi jsem dostal jen další zklamání. Slova, která zněla jako přísliby, nakonec vyprchala jako vzduch v prázdné nádobě.

Všichni byli stejní. I když se to snažili skrýt za červeným pláštěm, bylo to jasné – modří. A modrý zůstane modrý, i když se obalí do šarlatu.

Dnes večer jsem znovu narazil na jednu z nich. Skvělá, vábivá, slibující. Poslal jsem jí zprávu a čekal. Byla rychlá, odpověděla. „Moc se těším, opravdu.“ A já… znovu jsem měl tu naději, která vždy zklame. Měl jsem pocit, že tentokrát to bude jiné. Možná to bude skutečné.

Když jsem ji potkal, byla krásná. Její oči mě uhranuly. Srdce mi začalo bušit rychleji, ale něco bylo jinak. Něco v jejím pohledu, v jejím úsměvu, mě zarazilo. Už jsem to cítil. Už jsem věděl. To nebyla ona. To nebyla červená. Byla to jen další modrá, která si hrála na červenou.

Rozhovor byl mělký, plný prázdných frází. „Chci tě,“ řekla. „Přijď, budeme spolu.“ A já? Pochopil jsem. Byla to jen hra. Hra, kterou jsme hráli všichni. Všichni modří, kteří se vydávali za červené.

A já? Zůstal jsem tam, hledající něco, co nikdy nenajdu. Vždycky bude jen další modrý, který se skrývá za sliby, za vášní, kterou nikdy nesplní. A já… já budu stále hledat červenou, která už dávno zmizela, nebo nikdy ani neexistovala.