Virtuální doteky

Na obrazovce bliká nové upozornění. Další zpráva od někoho, kdo možná ani neexistuje — nebo možná existuje víc, než kdokoli jiný. V digitálním světě se těla mění na přezdívky, touhy na statusy, a hlasy na tiché otisky kláves.

Když se lidé dřív míjeli na ulici, cítili vůni parfému, slyšeli tón hlasu, zahlédli váhání v pohledu. Dnes je místo toho srdíčko, komentář a archivovaný chat.

Přesto lidé stále hledají. Hledají někoho, koho by mohli držet za ruku – i když začínají u profilové fotky, která má víc filtrů než upřímnosti. Proč? Protože naděje je silnější než logika. I když víš, že najít skutečné spojení mezi stovkami anonymních profilů je jako najít kapku rosy v moři, stejně zkoušíš. Ne kvůli výsledku. Ale kvůli pocitu, že něco děláš, že někam patříš. Že nejsi úplně sám.

Možná to není o nalezení protějšku. Možná je to o zrcadle. O pohledu do vlastní touhy. O poznání, co člověk skutečně hledá, když v noci anonymně prochází cizí životy.

A možná — jen možná — to celé není o druhém. Ale o sobě. Protože každý dotek na klávesnici je ve skutečnosti pokus dotknout se vlastního ticha.