O Karkulce - 3.kapitola

Zastavení třetí – Sněhurka a sedm trpaslíků

Protože Karkulka celý den víc souložila než šla, měla za sebou jen pár set metrů. Bylo jí jasné, že k babičce už to do tmy nestihne. Domů se ale vrátit nechtěla. Vždyť se jí v lese tolik líbilo.

Začalo se pomalu stmívat, když se Karkulka dostala ke starému hradu. V jedné místnosti v přízemí se svítilo a zvědavá Karkulka chtěla zjistit, co se tam děje. Před zrcadlem seděla na pohovce docela sympatická paní. Náruživě vzdychala. Až nyní si Karkulka všimla, že má v obou dírkách zastrčeny velké umělé penisy a náležitě si je užívá. Každou chvíli v nich musela měnit baterky. Když už jí zásoba energie došla, zahodila plasťáky do kouta, popošla až k zrcadlu a zeptala se ho: „Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, kdo je na celém světě k neušukání?“
„No přece Sněhurka, královno. Ty budeš vždycky až za ní.“
Královna dostala záchvat zuřivosti, ostatně jako vždy, když od zrcadla dostala tuto odpověď, ale po chvilce se jí na tváři objevil šibalský úsměv. Sfoukla svíčku a odešla.
Karkulka seskočila z kamene, na kterém stála a pokračovala v cestě. Odhadovala, že bude moct jít ještě asi hodinu, než se úplně setmí. Musí si tedy najít nějaký přístřešek, ve kterém by strávila noc.
Zlá královna se zatím proměnila ve škaredou čarodějnici, sedla na koště a letěla k domečku, kde bydlela Sněhurka. Našla ji na zahrádce. Místo toho, aby se postarala o rozrůstající se plevel, obkročmo seděla na sázecím kolíku a jako kdyby se nechumelilo u toho kouřila jointa. Nic na svém počínání nezměnila, ani když k ní přišla čarodějnice.
„Něco proto tebe Sněhurko mám. Za naprosto neuvěřitelnou cenu ti nabízím tohohle krasavce,“ řekla a z krabičky vyndala skoro půl metru dlouhého černého Roberta, který byl jako živý. „Je to úžasný skvost. A když se o něj řádným způsobem postaráš, tak z něj začne stříkat šťáva, která ti vyhladí všechny vrásky a díky které přestaneš stárnout. Když si ode mě koupíš dva, tak k tomu ještě úplně zadarmo dostaneš CD od Evy a Vaška.“
Sněhurka neváhala, zaplatila za dva černé utahováky, CD zasunula do přehrávače a za zvuku Bílé orchideje si oba ptáky do sebe zavedla. Náramně si je užívala. Asi po deseti minutách řádění ji zalilo horko. Čarodějnice nelhala. Z obou umělých velikánů proudila bílá šťáva, kterou si Sněhurka rychle potírala po celém těle. Bílá tekutina ale na její sametové kůži rychle zasychala, tvrdla, až se Sněhurka nemohla vůbec hýbat. Jako kdyby zkameněla. Ještě naposledy se nadechla a zavřela oči. Další tělesné otvory ale zůstaly otevřené.

Nedlouho po tom dorazila Karkulka k pěkné chaloupce. Už byla skoro tma a tak byla ráda, že našla přístřeší. Když vešla dovnitř, praštil ji do nosu hrozný zápach. Kuchyně byla plná špinavého nádobí a odpadků. Rychle pokračovala dál. Pootevřenými dveřmi nakoukla do velké místnosti, ve které napočítala sedm malých postýlek. Nad každou z nich byla jmenovka. Trpaslíci se právě ukládali ke spánku. Byli tu všichni – Šmudla, Prófa, Kejchal, Rejpal, Stydlín, Štístko i Dřímal. V tuhle chvíli jenom Karkulka věděla, že jen tak brzy spát nepůjdou.

Trpaslíci zjistili, že v chaloupce nejsou sami. Šmudla, který byl nejblíže dveřím, vyskočil z postele a chtěl je rychle otevřít, aby mohli svého hosta náležitě přivítat. Jenže zakopnul o rozházené porno-videokazety, kterých měli trpaslíci neuvěřitelnou sbírku. Ještě že dveře Karkulka otevřela sama. Šmudla tak padl do měkkého a zabořil svoji hlavu mezi Karkulčiny krásné nalité prsy. Rukama je pevně sevřel a neodpustil si nedbalé pohlazení obou bradavek.
„Kam jsem se to dostala? A proč máte v kuchyni takový bordel?“ zeptala se Karkulka, když postavila Šmudlu na podlahu.
„My jsme trpaslíci. Je nás sedm a ještě tady s námi žije Sněhurka. Je moc milá, ale stará se jen o sebe a svoji nenasytnou kundičku, takže si domácí práce musíme dělat sami. Jenže po celodenním rubání uhlí nám na to nezbývají síly. Navíc nás Sněhurka každý den potřebuje pro uspokojení svých neukojitelných choutek. Když tak o ní mluvím, tak mě napadá, že jsme ji už nějaký čas neviděli. No… Asi zase zaskočila za truhlářem, který jí dělá skutečně pěkně vyvedené Robertky. Má na ně zvláštní skříň.“
„A mohla bych ji vidět?“
„Normálně bychom ti to nedovolili, ale když tady Sněhurka není, tak bys snad mohla…“
Rejpal vzal Karkulku za ruku a dovedl ji před obrovskou lakovanou skříň. Karkulka nevěřila svým očím. Byla doslova narvaná všemožnými šidítky. A jak všude v chaloupce panoval neuvěřitelný binec, tak ve svých hračkách měla Sněhurka pořádek a řád. V první polici byli vyskládaní malí a hubení, v další tlustí, v další byli gumoví a oboustranní a úplně nahoře v krabici byly Venušiny kuličky. Na dlouhé vodorovné tyči pak místo ramínek visely ty největší nástroje. Byly nádherně vyvedené, barevné, lakované a některé i s vroubky. Když úplně napravo Karkulka spatřila pověšenou basebalovou pálku, poznala, že je Sněhurka skutečně náruživá a ví, jak se nejlépe postarat sama o sebe.

Karkulka byla ze Sněhurčina sexuálního arsenálu hodně překvapena… a vzrušena. Cítila, jak jí už dnes poněkolikáté vlhnou kalhotky. Zálibně se podívala na Rejpala a vložila si jeho ruku do klína.
„Cítíš, jak jsem krásně mokrá?“
„Nemám rád, když je kundička moc mokrá,“ zavrčel Rejpal.
„Tak mi ji pořádně vylízej. Třeba až do sucha,“ vzdychla Karkulka, odvedla si trpaslíka k jeho postýlce, na kterou se natáhla a doširoka rozevřela svoje nohy.
A zatímco Rejpalův jazyk rejdil po Karkulčině poštěváčku, začali se další trpaslíci se zájmem shlukovat kolem Rejpalovy postýlky. Ten si zatím vychutnával Karkulčinu šťávičku, svými rty svíral její pysky a sem tam svým dlouhým jazykem zajížděl co nejhlouběji do rozevřené štěrbinky. Karkulka zavřela oči a neskutečně si to užívala. Ještě nikdy v sobě neměla tak šikovný jazýček jako teď. Chvílemi měla dojem, že se v ní mrská malá ještěrka. Když ji poprvé zalil orgasmus, otevřela oči a nad sebou spatřila čtveřici ztopořených klacků. A nebyli to žádní drobci. Rejpala nechala, aby ji dál obšťastňoval svými ústy a ona sama se začala věnovat tvrdému kvartetu. Jednoho vždycky měla v puse a další dva v každé ruce. Trpaslíka, který se jmenoval Štístko, prakticky nepustila z ruky. Během náruživé kuřby si všimla, že na vedlejší posteli ležící Prófa konečně odložil knížku, pomalu k ní přišel a zeptal se:
„Mohu vás políbit? Vím… je to pouhá anatomická juxtapozice dvou orbicularis oris muscules ve stadiu kontrakce, ale i ta má svůj půvab a kouzlo.“
Karkulka se laskavě usmála, vyndala Štístkovu naběhlou jahodu z pusy a nechala se políbit od Prófy.
„Dost bylo romantiky, starouši. Koukej si sundat kalhoty, ať si na tebe můžu sednout. Tebe si dám do zadečku, Štístko půjde do mušličky a Kejchala udělám pusou. Ostatní mě budete plácat po obličeji.“
A jak nařídila, tak se i stalo. Chvilku na to ale vyšlo z Kejchala mohutné ‚hepčííí‘ a společně s kýchnutím se poprvé udělal Karkulce přímo do pusy.

Trpaslíci se střídali u Karkulčiných tělesných otvorů jako na běžícím pásu. O čtyři se vždycky starala Karkulka, další dva si museli pomáhat sami. Jen Štísko mohl nechat svoje ruce odpočívat.
V tom si ale Karkulka všimla, že jeden trpaslík se k nim zatím ještě nepřidal. A tak ve chvíli, kdy si na koníčka vyskočila na Dřímala, který byl stále unavený a nebyl moc aktivní, a dostala se tak až nad hlavy trpaslíků, všimla si, že v koutě ložnice jeden trpaslík leží ve své postýlce. Až k hlavě byl přikrytý dekou, pod kterou si pravidelnými pohyby dělal dobře.
„Ty musíš být Stydlín, co?“ zavolala na něj Karkulka. Sesedla z Dřímala a s lehce rozkročenýma nohama přišla až vyboulené Stydlínkově dece. Bez jediného slova se pod ni schovala a milého Stydlínka vysála do poslední kapky.
„Tak chlapci, pojďte se na mě taky vykropit. Už toho mám za celý den dost a ráda bych se aspoň trochu prospala.“
Trpaslíci se shlukli nad Červenou Karkulkou a jak to na ně postupně přicházelo, stříkali na Karkulku svoje smetanové sémě. Do vlasů, na obličej, do pusy, na kozičky… Rejpal si neodpustil ještě jednou se vnořit do Karkulčina zadečku a udělal se jí přímo tam. A Šmudla? Ten se netrefil do otevřené pusy a ulepená Karkulka od něj schytala zásah přímo do oka. Nic si z toho ale nedělala. Byla strašně unavená a vzápětí usnula ve Stydlínově postýlce.
Když se ráno probudila, trpaslíci ještě spali. Nahé tělo měla pokryté zaschlým spermatem a tak se vypravila najít koupelnu. Spletla si ale dveře a vyšla na zahradu. Tam narazila na hadici napojenou na vodovodní kohoutek a tak se mohla řádně omýt. I když byla voda hrozně studená, Karkulka neodolala pokušení a stříkající hadici si aspoň na pár vteřin zastrčila do své jeskyňky.

Náhle si ale všimla nehybné ženské postavy. Musela ztuhnout právě v okamžiku, kdy si vyndala opodál ležící robertky z kundičky i zadečku. Obě dírky totiž zůstaly otevřené.

Čirou náhodou, jak už to v pohádkách bývá, šel kolem zahrady princ. Na koni. A zatímco se Karkulka schovávala ve skleníku, princ seskočil z koně a pomalu si prohlížel vzrušený výraz na Sněhurčině ztuhlé tváři. Z tváře mu pohled sjížděl stále níž a níž, až se zastavil u rozevřeného análku. Ihned se mu vyboulily kalhoty, princ to ještě nikdy nikomu do zadečku nedělal. Tedy pokud nebudeme počítat královské psy, se kterými si velmi rád hrál. Teď ale dostal chuť na pořádnou anální akcičku. Rozhlédl se kolem sebe, jestli ho nikdo nepozoruje, důkladně si naslinil prsty, kterými přejel okraje Sněhurčina kanďáčku a pozvolna se do něj začínal nasouvat. Druhý příraz už byl rychlejší, další ještě rychlejší, až se princ rozkýval do neskutečné frekvence. Byl jako šicí stroj. Škoda že si to s ním nemohla užít i Sněhurka, litoval. Brzy ale pocítil, že nasazené vražedné tempo už dlouho nevydrží, začalo mu cukat v žilkami zbrázdněném šulínu a po rychlém skoku ke Sněhurčině hlavě se jí udělal přímo do otevřené pusy. Životadárná tekutina jakoby vdechla do Sněhurčina těla nový život. Otevřela oči a pomalu se protáhla. Tak dlouho se nemohla ani pohnout.

Karkulka byla moc ráda, že všechno dobře dopadlo. Hodila na sebe svoje červené hadříky, vzala si svoji basebalovou pálku, košíček a vydala se znovu na cestu.