Prší

Stojím nahá v dešti v zátiší stromů chránící pohled běžného kolemjdoucího. Nechávám déšť dopadat na tělo a ve své představě odděluji každou kapku jako jeden tón klávesy klavíru, nebo jednoho brnknutí na strunu mého nervového vzruchu. Každá kapka posílá impulz do mého těla jako tok blaženosti. Mám zavřené oči, abych byla blíž k řeči kapající vody.

Voda mi stéká po vlasech i záhybech těla a šimrá a hladí. Po chvíli ulehnu do mechu a roztáhnu nohy, aby se mi voda lépe dotýkala chlupů obrůstajících kundu a jemně rozhrnu svou houšť a závoje kryjící můj grál, aby se mohl naplnit vodou k vypití.

Líbí se mi, jak se díváš a čekáš až mi naprší dost vody na odhalenou kundu, abys mohl svůj pohár vysrknout a já se prohnula jako luk. Líbí se mi, jak ty kapky vody čechráš v mých chlupech a umýváš mou kundu, aby byla očištěná pro tebe, až budeš připraven do mě proniknout a nechat ve mě svůj otisk a obdiv k blaženosti našeho spojení.

Čekám v dešti mezi stromy na mechu nasákajícím se vodou a tvořící vodní lože pro nás dva.