Milnenky, proč je mít a tajit?

Jooo, pokud můj předchozí blog vyzněl tak, že jsem amatér, co doma neumí mluvit a tak zkouší jinde, tak teda ne. Byl jsem kdysi až moc upřímnej kokot – otevřeně jsem manželku tahal do situací, který mně přišly super. Swingers akce, přiznanej paralelní vztah... prostě jsem měl pocit, že takhle to má bejt. Jenže tím jsem ji vlastně dotlačil k tomu, aby si taky našla milence. A i když se tvářila, že to zvládá, jednoho dne bouchla jak papiňák. Řekla mi, že tohle všechno dělala jen kvůli mně, že je to pro ni naprosto mimo komfortní zónu a že už toho má plný koule... teda pardon, vaječníky.

A tak jsem, jakožto milující manžel, všechno utnul. Mrzelo mě to, protože s ní to bylo top. Myslel jsem, že bez ní to bude nahovno a že jí přece nemůžu dělat nic za zády. Nějakej čas jsem to vydržel... ale pak se ozval hlas mýho péra. A já zase narazil na ženskou, která mi sedla. Tentokrát jsem byl opatrnější, ale pořád otevřenej – a opět to skončilo tak, že mě žena označila za totálního debila, co si myslí, že je normální šukat jinou a pak to doma rozebírat u kafe.

OK. Zase jsem se stáhnul. A smířil se s tím, že můj pták už jinou kundu nikdy neuvidí. Jenže vole – krize středního věku v plným proudu. Manželku miluju, fakt jo. Dokážu si s ní představit dalších X let společnýho a naplněnýho života. Je pro mě inspirací, je můj dokonalý protipól. Ale pak se připomene ta moje kámoška – nádherná, šílená, energická, blíženecká verze mě v sukni. Pro život se mnou naprosto nepoužitelná – ale do prdele, ta jízda s ní... to je úplně jiná dimenze.

Rozvádět se kvůli ní? Ani omylem. Ale zároveň – když už jsem měl možnost zažít tenhle paralelní vesmír, proč si ho nedopřát aspoň na půl plynu? A tak vzniknul plán B: nastav si pravidla jako kurevník, kterej doma nechce ničit to, co má, ale taky nechce zemřít se zaschlým semenem a smutkem v očích.

Výsledek? Jeden, maximálně dva večery v týdnu s milenkou. A zbytek času – naplno doma. O to víc si vážím toho, co mám. Jsem jak malej kluk, kterej dostal zmrzlinu navíc a teď radostně zametá kuchyň, aby si to udržel.

A manželka? Není blbá. Něco jí asi došlo. Nepátrá, nepřepíná, jen občas prohodí něco jako:
„Já bych ti chtěla dopřát i nějakou tu milenku, ale bojím se, že by to přineslo citový sračky. A vztahovou krizi fakt řešit nechci…”
No a já na to jen: „Jasný, vždyť jsem ti věrnej…”

A víš co? Já jí fakt nechci opustit. Milenka to chápe, ví, kde je její místo, a já mám pocit, že žiju. Možná je to dočasný, možná mi to praskne do ksichtu... ale mám takovej pocit, že když člověk chápe, co má doma, a co má bokem, a nelže si do kapsy, může to fungovat překvapivě dlouho. A že žena nechce znát pravdu? Chápu ji. Chce svýho chlapa funkčního doma. A ne filozofující trosku, co se jí hroutí v slzách, protože si někde sundal trenky.