Žiju správně. Jen ne pořád.

Jo, je fajn mít možnost si takhle anonymně ulevit. Vážně – ani nejlepšímu kámošovi se mi nechce říkat, co za dobrodružství zažívám s milenkou (nebo spíš milenkama), už jen proto, že zná moji manželku. Teda… taky už po ní vyjel, a ona ho slušně poslala do prdele. Což je další úroveň bizáru.

A vlastně to celé začalo tím, že moje nejlepší kamarádka se stala milenkou. Jo, dřív bych řekl, že vyspat se s kámoškou je akce pro totálního dementa… Dneska bych spíš řekl: *není úplně rozumný mít kámošku na pivo, co by mohla bejt na titulce Playboye a ještě si říkat, že „je to přece bezpečný, protože pro ni sexy nejsem“*.
Počkat… kecám. Je to výbornej nápad. Teda pokud nechceš žít život plnej klidu, rovnováhy a sociálních jistot. Já očividně nechci.

Realita? Mám v sobě slušně rozdvojenou osobnost. Jeden den jsem Ježíš Kristus, co doma myje nádobí, a druhej den mi připadá jako dobrej nápad strčit kámošce krucifix do análu (ne, to se zatím nestalo… ale hele, mám představivost).

Jedna z reakcí pod blogem mě docela pobavila – že nevěru můžeme brát jako ukazatel na to, co nám doma chybí. Jo, chápu tu myšlenku. Ale problém je v tom, že *vždycky* něco chybí. Člověk je naprogramovanej tak, aby toužil po tom, co zrovna nemá. A jeden člověk nikdy nezvládne naplnit všechny představy nebo potřeby druhýho. Podle mě je daleko větší svinstvo sériová monogamie, kdy si lidi rozbíjej život tím, že místo hledání rovnováhy se pokaždý rozvedou a začnou od nuly. Nevěra v rámci dlouhodobýho vztahu, kterej jinak funguje, mi vlastně přijde jako daleko menší zlo.

Jasný, právě si seru do vlastního hnízda. A je dost možný, že jestli to půjde tímhle tempem dál, tak za pár let budu sedět na rodinný terapii mezi ženou, milenkou, terapeutkou a psem – a jedinej, kdo mě bude chápat, bude ten pes. Protože ten ví, že chci jen trochu klidu… a občas šukat s někým jiným.

Ale víš co? Baví mě, že se pořád něco děje. Nejsem zaseklej v mrtvým bodě. A docela zábavnej vedlejší efekt tohohle paralelního vesmíru je, že mě milenka dokopala k tomu, abych si v práci domluvil půlúvazek a měl zase trochu času na vlastní kokotiny. Takže jo – i tahle jízda má svoje benefity. A zatím jsem pořád celej. No… skoro.