Jarní nuance

Jaro. Období, kdy se příroda probouzí k životu a s ní i něco hlubokého, prastarého uvnitř nás. Je to chvíle, kdy se v nás mužích ozývá cosi zvířecího, divokého. Cosi, co by rádo zůstalo spoutané, ale nemůže. Bojujeme s tím, odoláváme, bráníme se.

Ženy, ty moderní víly, jako by tušily naši zranitelnost. S lehkostí si oblékají jarní šaty, zářivě se usmívají, nechávají své vlasy tančit v jemném vánku. Každý jejich pohyb, každé záblesknutí obnažené kůže je jako kouzlo. Nemluví, neříkají si o pozornost přímo, ale svým bytím vysílají signály, kterým naše mysl nedokáže uniknout.

A my? Snažíme se zachovat klid. Říkáme si, že jsme nad tím povzneseni. Přesvědčujeme se, že nebudeme těmi, kdo se otočí, kdo věnuje další pohled, kdo složí kompliment. A přesto – jedno zdvižení obočí, jedno jemné prohození vlasů a naše obrana padá. Znovu a znovu jsme vlečeni do tohoto boje, který nikdy nekončí.

Snad je v tom boji něco vznešeného. Snažíme se být pány své mysli, nedat průchod těm pudům, které nás stahují dolů jako neviditelné lano. Bojujeme, protože věříme, že je možné uniknout. Že se dá vzdorovat té sladké pastí. A přesto…

Najednou zjistíme, že jsme zase zpět. Že ta jedna náhodná úsměvná poznámka na ulici, ten jeden pohled, kterým jsme nechtěně pohlédli trochu déle, byla vlastně prohra. Jsme zpět v tom nekonečném kolotoči. V zajetí lásky a krásy, v tom opojení, které nám příroda sází přímo do žil.

Co je to za boj, který nejde vyhrát? Proč se nám zdá, že čím víc se snažíme odolat, tím víc jsme v pasti? A co je vlastně ona past? Je to ta jemná vůně květin smíšená s parfémem? Je to ta záře jejich očí, když se na nás otočí? Nebo je to jen naše vlastní touha, která nás ničí zevnitř?

Ať už je odpověď jakákoliv, výsledek je vždy stejný. Dříve nebo později jsme opět lapeni. Zase hledáme způsoby, jak upoutat jejich pozornost, a přitom se snažíme sami sobě namluvit, že je to jen hra. Hra, kterou si můžeme dovolit hrát. Ale pravdou je, že my nejsme hráči. Jsme figurky na šachovnici, kde tahy dělá někdo jiný.

A tak se točíme. Znovu a znovu. Když si myslíme, že jsme se vymanili, přijde další víla, další divoženka, která nás svým šarmem vtáhne zpět. Je to jako tanec – svůdný, hypnotický, a zároveň nekonečný.

V tom kolotoči lásky a krás není vítězů. Jen těch, kteří si na chvíli myslí, že mají kontrolu, a těch, kteří vědí, že ji nikdy neměli. Boj je možná zbytečný. Ale vzdát se? To je přece nemyslitelné. Protože i když prohráváme, nemůžeme si pomoci. Lapeni v pasti svých pudů, užíváme si těch krátkých okamžiků, kdy svět patří jen jí. Té víle, té krásce, která se právě otočila… A my, muži, jsme opět ztraceni...