Laserový vztah

Devět měsíců, co jsme s mou novou přítelkyní (a ještě jednou slečnou, ale to teď není podstatné) a mě napadlo, že náš vztah připomíná laser.
Na začátku mi na popis některých mých vztahů seděla kýčovitá věta z filmů o Homolkových: "Budeme na sebe hodní".
S touhle přítelkyní to tak taky začalo - chtěl jsem na ni být hodný. A ona mi to stejně vrací - také udělá něco, co mě připadá laskavé a cítím z toho, jak mě vnímá a je ke mně ohleduplná. A to zase vracím zpět já - jako paprsky laseru mezi dvěma zrcadly se to s každým odrazem mezi námi pomalu zesiluje. A tak jsme se dostali k tomu, že pro nás oba je to nejlepší vztah, jaký jsme zažili.
Připomíná mi to jakýsi film, který si matně vybavuji, kde člověk na začátku zažil něco dobrého od někoho cizího (nějakou laskavost) a měl za to udělat jedinou věc - poslat to dál. Udělat něco dobrého zase pro někoho úplně jiného (a cizího). My si tohle pinkáme mezi sebou...

Občas si s přítelkyní povídáme a napadne nás, že kdybychom to někomu dokázali popsat, jaký ten vztah mezi námi je, kdybychom to skutečně dokázali vystihnout, že nám to lidi nebudou věřit. Někteří si to ani nedovedou představit, pro další budeme jen další, co si cucají z prstu příhody - jako když to mastí umělá inteligence.

Nicméně jsou tu okrajové podmínky: potkali jsme se ve správnou dobu a ve správné životní fázi. Žijeme každý zvlášť, trávíme spolu čas jen o víkendech. Takže máme příležitost se na sebe přes týden těšit. A taky máme možnost se po prošukaném víkendu vyspat, protože v padesáti už to holt člověka utahá - dva dny to ještě vydržíme, ale pak to chce pauzu.
Neřešíme spolu žádné problémy - žádné hádky o majetek (jsme oba soběstační), žádné řešení výchovy dětí. Když má druhý problém, buď ho vyslechneme, když můžeme tak i pomůžeme. Podpora a pomoc.
Respektujeme své limity - každý víme, co ten druhý nechce nebo nemůže a to po něm nevyžadujeme. Nesnažíme se druhého změnit, takže na oplátku nejsme tlačeni někam, kde nechceme být.
Snažíme se dávat tomu druhému co potřebuje a v rámci svých možností. Dáváme si najevo, co cítíme. Říkáme si, za co jsme druhému vděční (třeba co mi partnerka dává, co mi s jinými chybělo). Sdílíme své pocity, myšlenky, své tužby. Když to jde, tak rádi druhému naplňujeme jeho tužby.
Společný čas začíná dlouhým objetím, líbáním a hlazením. Takový malý rituál, který říká: od této chvíle je zbytek světa za dveřmi, teď jsme tu jen my a jen proto, aby nám spolu bylo hezky. Společný čas kolikrát vnímáme jako bezčasí - moc nespěcháme, neplánujeme. Není jasný cíl a tak ani nespokojenost z jeho nenaplnění.
A hlavně máme obrovské štěstí, že se k sobě v mnoha věcech hodíme jako dva puclíci - v něčem stejní (takže si spolu užíváme totéž) a v jiných věcech se zase doplňujeme (takže jeden dává, co druhý potřebuje a naopak).

Vztahy možná leckdy připomínají ten laserový rezonátor. I když si mezi sebou lidé předávají něco negativního. Jede něco udělá tomu druhému, ten mu to pinkne zpět o trochu silnější - a po čase takového zesilování je z toho třeba nenávist nebo až fyzický odpor k tomu druhému. Kéž by lidé, kdo se v takovém vztahu octli, a nedokážou to zastavit, to zavčas rozbili - aby měli příležitost začít s někým jiným znovu a třeba tentokrát lépe.

Zajímalo by mě: kolik lidí má podobný vztah? Kolik lidí něco podobného prožívá taky? Nebo kdo to alespoň někdy prožíval?
A pokud jste to někdy prožívali a už je to minulost - jak dlouho Vám to vydrželo?

PS: Pro ty technicky méně zdatné: jeden z principů laseru je, že je nějaké prostředí (třeba válec s plynem), ve kterém vzniká paprsek a to prostředí je mezi dvěma rovnoběžnými zrcadly. Paprsek (třeba jediný foton) vznikne a letí k jednomu zrcadlu, odrazí se a je zase v prostředí, které ho cestou posiluje. Doletí k druhému zrcadlu, odrazí se zpět - a při každém průchodu prostředím o něco zesílí.