Rozum a cit a chtíč

"Dějí se mi věci" tuhle tuhle větu mám rád, to nemohu říct. Za všechny úspěchy i průsery si můžu poděkovat hlavně sám sobě. A teď? Zase jsem se ocitl tam, kde jsem si kdysi přísahal, že už se nikdy neocitnu. Říkal jsem si: „Ty vole, já jsem přece skála, nic mě nerozhází.“ No a hovno.

Začalo to před pěti lety. Do té doby jsem koukal na lidi ovládaný emocema jako na slabochy. Nechápal jsem je. Já? Já byl přece chladnej jako psí čumák. Neřval jsem od pátý třídy. Všechno, co se mi dělo, mělo smysl. Všechno bylo moje rozhodnutí, moje odpovědnost.

A pak přišla ONA.
Byl jsem ženatej. Všechno, co jsem si kdy přál, jsem si splnil. A ještě jsem si dokázal užívat bokovky bez toho, aby to narušilo domácí pohodu – naopak, občas to doma i pomohlo. Jenže tahle holka nebyla jako ty ostatní. To nebyl úlet. To byla jízda přes všechny moje zásady. Začal jsem si fakt říkat, že kvůli ní všechno pošlu do hajzlu.

Ale ona nechtěla bořit rodinu. Tak jsme se rozloučili. A já si myslel, že to mám za sebou. Že jsem to přežil. I když jsem měl pocit, že mi někdo urval kus těla a nechal mě na posraným chodníku jako mrzáka.
Uběhlo pět let. Zapomněl jsem. Úspěšně.

A pak jsme se zase potkali.
Smáli jsme se tomu, co bylo. Vysmáli se i té šílené představě, že by se něco mohlo opakovat. Hráli jsme tu trapnou hru „víme, kde je naše místo“ a „už nejsme ty naivní děcka“. No, kurva jasně – a dva měsíce na to jsme byli zase tam. Akrojóga, výlety, doteky, smích…

A pak to během jednoho týdne šlo celý do píči.
Po pár pivech mi řekla, že nebere antikoncepci. A že by se mnou chtěla dítě. Že ví, že nikoho lepšího už nepotká. A že už nemůže být ta druhá.

Ty vole. V jiným kontextu by to byla krásná lichotka. Jenže takhle to byla bomba přímo do koulí.
Já nechci odejít od ženy, se kterou jsem toho tolik postavil. Tohle měla být jen nadstavba. Úlet. Únik. Krásnej, intenzivní, nezapomenutelnej… ale únik.

Jenže tahle ženská je fakt výjimečná.
Milenku si seženu levou zadní. Dokonce mám i jednu „v záloze“. Jenže srovnávat tuhle s jinou je jako srovnávat masturbaci a sex. Jasně, někdy je i sólo akce lepší než mizerný šukání, ale pořád je to jiný sport, i když hraješ se stejným nářadím.

Takže jo. Jsem v prdeli.
Rozešli jsme se ve zlým. Řekla, že mě už nechce nikdy vidět. Že jsem si s ní hrál. A že čekala, že to vezmu vážně. A já… Vidím ji všude. Leze mi do myšlenek bez pozvání. Tělo se svírá úzkostí, kterou musím denně dvacetkrát rozdejchat, abych vůbec fungoval... A přitom vím, že to stejně stálo za to. Že to byla lekce jak svině.

Ale hlavní věc, co jsem si z toho odnesl?

Že bych do píči dopadl úplně stejně i s ní.

Jo, byla výjimečná. Jo, bylo to hluboký. Jo, bylo to víc než sex. Ale stejně bych po čase zase zatoužil po něčem jiným. Po něčem, co nemám. A začal bych utíkat, hledat jinde, toužit… protože tenhle kolotoč se netočí kvůli ní, ale **kvůli mně**. Je to ve mně zakořeněný jak plevel – ta potřeba víc, nový, nepoznaný. Takže bych se nakonec stejně ocitl v tý samý prdeli jako dnes. Možná s jinou ženskou po boku, ale se stejným vnitřním hladem.

A proto jsem ji nechal jít.
Ne proto, že by nebyla dost.
Ale proto, že já nikdy nebudu dost spokojenej s jednou. A to je, kurva, pravda, kterou nechceš slyšet – ale já ji slyšel až moc hlasitě.

Tak si teď dám zas pár měsíců smutnění, zbytečnýho přemejšlení a nostalgie. Ale vím jedno: nebyla to chyba. Byla to nutnost.
A teď zpátky do reality. Do vztahu, kterej si musím kurevsky odmakat, protože žádná magie to dlouhodobě nevytrhne, jen každodenní volby.