Tichý déšť a úsměv

Někdy nás noc úplně rozloží. Ne vyčerpáním těla, ale tím vnitřním třesem, co rozechvívá duši. Včera večer doma padla silná slova. Nejsou první a asi ani poslední. Slzy pak přijdou samy, potichu, bez velké vřavy. Jen tak tiše stékají, a člověk se v tom nechá chvíli unášet, protože někdy je potřeba všechno nechat jen tak být.

Ale znáš mě. Ono to zase přejde. Vždycky to přejde. Ráno přinese nový vzduch, nové ticho. A dnes ho přinesl i déšť.

Venku prší. Ne prudce, ne dramaticky, jen tak jemně, souvisle. Jako by déšť sám chápal, že není čas na bouřky, ale na uklidnění. Jeho zvuk je jako pohlazení, jako když ti někdo beze slov položí ruku na rameno. Tichý déšť, co pomalu smývá tíhu včerejška.

A pak přijde ten moment, úplně nenápadný.

Fodora přivezla chlapům svíčkovou. Běžná situace, nic velkého. Ale řidič se na mě usmál. Ne povinně, ne znuděně, ale tak nějak lidsky. Vřele. S tím pohledem, který říká: „Vidím tě.“ A to mi udělalo radost. Upřímně. Až mě to překvapilo.

Protože někdy opravdu stačí málo.

Jeden úsměv. Jedno milé slovo. Něčí pohled, který není prázdný. Tyhle malé záchytné body nám připomínají, že nejsme v tom všem sami. Že svět sice někdy bolí, ale taky hladí.

Takže dnes, i přes tu těžkou noc, i přes déšť, cítím v sobě zvláštní klid. A s ním i vděčnost za to, co je obyčejné, ale důležité.

A protože úsměv má sílu – posílám ten svůj i Tobě.
Protože kdo ví… možná zrovna dnes udělá radost i někomu dalšímu.