Když se nedaří...

Krásný večer, kamarádi... Dneska to nebude úplně veselé zamyšlení, ale jsem zvědavý na názory jiných. Znáte to, když máte najednou takový ten pocit totálního osamění? Tíží vás tolik věcí... Věci, které jsou sami o sobě naprosto malicherné, ale v tu danou chvíli se z nich stávají obří nestvůry, které vás požírají zaživa...

Víte, že komukoliv ty strasti svěříte, ten si jen zaklepe na čelo a pomyslí si, že jste blázni a fakt řešíte píčoviny? Nebudu vám lhát, já mám takových strašáků plný sklep. Ale po většinu časů jsou dobře uzamčení a směju se jim i já sám... Ale bohužel, občas přijdou chvíle, kdy ti bastardi nakukují skrz klíčovou dírku a terorizují vaší mysl...

Najednou pochybujete o všem okolo sebe, máte pocit, že vše krásné je jen iluze a máte pocit absolutní neviditelnosti... Nejtěžší na tom je, že na jednu stranu to chcete vykřičet do světa, ale na druhé straně je ten racionální blok, který vám to nedovolí. Vlastně největší guláš v hlavě vám dělá ta hlava sama... Pochybuje, přehodnocuje, je skeptická a nedůvěřivá... A vlastně dělá jen to, co má. Nad vším přemýšlí a všechno hodnotí a vyhodnocuje ze všech možných stran.

Ano, být přemýšlivý je peklo. Někdy opravdu závidím hloupým lidem. Mají o mnoho snazší život sami se sebou... Jinak, nemějte o mě strach. Opravdu nejsem v depresích 🤣 jen se veřejně přiznávám, že je mi občas smutno. 🤭 Ale naštěstí vždy a včas přijde ten nejlepší lék, který mě okamžitě vyléčí... A proto, nikdy nepodceňujte a nenechávejte odejít své spřízněné duše... 😉

A co vy? Taky občas míváte slabší období? A co vám na něj pomáhá?