Chci tě pomalu 🔥

Víš, přemýšlel jsem nad tím, co bych ti vlastně šeptal do ucha, kdybys zavřela oči a nechala se unášet... A zjistil jsem, že by to možná nebyla slova v pravém slova smyslu. Byly by to dechové stopy, dotyky mezi slabikami, výdechy, co hladí spánek na krku.

Ale kdybych přece jen mluvil… začal bych možná prostě. Třeba: "Jsem tady." Tak tiše, že by sis nebyla jistá, jestli jsi to slyšela, nebo cítila. A pak něco jako: "Chci tě... ale pomalu. Jako se chce déšť k zemi, než ji pohladí." Možná bych neřekl všechno najednou, jen bych tě slovem obcházel. Vtiskl ti mezi ucho a šíji přiznání, že tvůj dech má pro mě vlastní rytmus, který už nechci ztratit.

Šeptal bych ti, jak miluju moment, kdy se žena začne lehce chvět ještě dřív, než se jí opravdu dotknu. Jak je v tichu jejího těla víc pravdy než v jakémkoli výkřiku. Jak tvůj krk, rameno, bok a záhyb pod kolenem nejsou jen části těla, ale místa, kde bych chtěl zůstat…

A možná bych pak na chvíli zmlkl a přiložil rty úplně těsně k tvému uchu, abych ti mohl jen dýchat do kůže. Bez slov. Protože v tu chvíli už bys věděla, co chci říct. A já bych cítil, že ty to cítíš taky.