Nedělní večer s F1

A vzpomínky na všechno, co už není.

Někdy stačí jedno jméno ve zprávě, jedna krátká věta a celý ten pečlivě vybudovanej systém obrany se ti sesype jak domeček z karet. Ne hned. Ne okatě. Ale cítíš, jak něco v tobě změkne, jak se ti ta jizva, co už dávno měla být zahojená, znovu otevře.

-Chtěla bych s tebou mluvit.-
Přišlo mi před týdnem. Od Sáry.
Odepsal jsem, že se s ní nemám o čem bavit.
Byla to pravda. A nebo sem si to aspoň myslel. Co chceš říct někomu, kdo věděl všechno a stejně šel? Kdo tě poznal líp než kdokoli jinej a přesto pochopil, že už tam víc prostoru pro něj není? Co říct někomu, kdo to dýchal za krk ve chvílích, kdy jsi myslel, že žádnej vzduch nezbyl?

Uplynul týden. Myslel jsem, že to zůstane viset ve vzduchu a vyšumí do ztracena, jak to občas bejvá, když něco nemá bejt. Jenže dneska, v neděli, mi napsala znova.
-Dneska se jede v Kanadě. Mohli bychom se podívat. A pak půjdu domů.-
To “a pak půjdu domů” tam napsala schválně. Abych věděl, že nejde o drama. Žádný slzy, žádný návraty, žádný city, co by měly změnit svět. Jen formule. Jako dřív, kdy se mi smála, že rozumím motorům, ale ženským ne.
A tak jsem napsal.
-Za hodinu jsem doma, klidně dojdi.-

Dojela. Měla na sobě to její tričko s logem Ferrari, i když fandí Mercedesu. Nikdy jsem jí to neřekl, ale tenhle paradox sem měl na ní rád. Sedla si na gauč, otevřela si pivo, pes jí vítal tak samozřejmě, jakoby nikdy neodešla. A my? My se ponořili zpátky do toho starýho tempa. Jelo se v Kanadě, Russel to vyhrál. Max byl druhej. Komentátoři mluvili, my občas taky, ale většinu času jsme mlčeli. To ticho mezi náma nebylo nepříjemný. Bylo známý.
Po závodě nezmizela. Otevřeli jsme další pivo. A pak další. Seděli jsme vedle sebe, ale už to nebylo “vedle sebe”. Byla tam mezera. Ta neviditelná čára, kterou když překročíš, tam už nic nebude jako dřív. Ani nepřátelství, ani klid.

A pak řekla. “Víš… já to chápu. Že furt miluješ Elišku.”
Zvedl jsem oči, ale neřekl jsem nic. Možná protože jsem nevěděl, co na to říct. Možná protože jsem se bál, že kdybych něco řekl, ztratím nad tím kontrolu.
“Na té svatbě… Vím, že jsi ji viděl. A možná se ti na první dobrou zdálo, že tě to nechává chladným. Ale ty jsi jako malý dítě. Když ti to s ní nevyšlo, sebral sis hračky a šel trucovat. A od tý doby si už s nikým jiným nechceš hrát.”
Zasáhlo mě to. Ne tím, že by to byla novinka. Ale tím, že to někdo vyslovil nahlas. Někdo, kdo mě znal. Někdo, kdo mě měl rád. A možná ještě má. Kdo ví.
“Nechci tě měnit. Ani přemlouvat.” Dodala po chvíli. “Jen by mi bylo líto, kdybys zůstal sám jen kvůli někomu, kdo už v tomhle příběhu dávno není.”
A pak odešla.

Nevzala si sebou parfém, ani kartáček na zuby, co tu nechala. Byla jako návštěva z minulosti, co přišla připomenout, že ať si jakkoli daleko, některý části v sobě prostě nevymažeš.
Sedím tu teď. Půlka noci za mnou, pes chrápe u dveří, a já přemýšlím, kolik hraček sem už v životě sebral a zmizel pryč. Kolik lidí semnou chtělo zůstat i přesto, že jsem se točil dokola v kruhu starý bolesti. Kolik holek si myslelo, že mě vyléčí, a místo toho se zranili o moje ostny.

Sára… Sára nebyla jako ostatní. Ani v posteli, ani v tichu mezi větama. Neříkala věci proto, aby slyšela odpovědi. Jen je házela do prostoru, ať si v něm najdou svoje místo.
A i když odešla, vlastně dneska přišla. Přinesla kus zrcadla, do kterého se možná nikdo dlouho neodvážil podívat. Ani já.

Nevím co to znamená. Jestli se někdy vrátí. Jestli bych to vůbec chtěl. Ale jedno vím jistě.
Ty hračky už nejde zahodit tak snadno. Možná jsem starší. Možná unavenější. Ale některé věci zůstávají. A některé ženy taky. Jen ne vždycky fyzicky.