Persona a skutečné Já

Tohle není o mně osobně. Tohle je základní lekce číslo jedna, pokud jde o jakýkoliv skutečný seberozvoj. Je to pochopení toho, že v každém člověku existuje rozpor mezi tím, kým opravdu je a tím, kým byl naučen se stát. Mezi personou a vlastním Já.

Zkusme si to ukázat jednoduše. Když se narodí deset dětí a vložíte je do naprosto identických podmínek, vyrostou vám stejní lidé? Samozřejmě že ne. Každý z nich bude jiný. Proč? Protože každý člověk se rodí jako unikátní balíček vrozených vlastností, vnímání, cítění a potenciálu. A právě proto na každého z nás stejné prostředí působí jinak. Každý člověk filtruje svět jinou duší.

A tady přichází druhý bod. Nikdo z nás se nerodí do stejných podmínek. Každá rodina je jiný koktejl vlivů. Jiná očekávání, jiné hodnoty, jiná pravidla. Dítě přichází na svět jako čistý, autentický impuls, ale velmi rychle je zasypáno výchovou:„Tohle smíš, tohle nedělej, tohle je správné, tohle je špatné, budeš se chovat takhle, budeš dělat tohle, nebuď divný, zařaď se.....“

Dítě se naučí, že být milováno znamená být přizpůsobené a tak začínáme nosit masku. Psychologie tomu říká persona. Maska, kterou si nasazujeme, abychom přežili v systému. Začneme věřit, že tohle jsme „my“. Ale my to nejsme. Jsme v tu chvíli jen to, co bylo vyžadováno. To, co se naučilo být „správné“, „hodné“, „úspěšné“. A čím víc tu masku přijímáme za svou, tím víc se vzdalujeme od toho, kým jsme se narodili být.

Začneme tvořit život, který je v rozporu s naší přirozeností. Volíme si partnery, práci, návyky a hodnoty ne proto, že jsou naše, ale proto, že jsou očekávané. A tak žijeme, fungujeme, ale něco uvnitř bolí.

Cílem není tu masku zničit. Persona je nástroj, je to společenský oblek, který má své místo. Ale pokud chceme mít život ve svých rukou, musíme pochopit, co v našem chování vzniklo jako obrana, přizpůsobení nebo role…a co je skutečný hlas našeho nitra. Tento proces se v psychologii nazývá individuace. Je to cesta k vlastní celistvosti. Je to náročná, temná a často bolestivá práce, ale je to první skutečný krok ke svobodě.

A také to nejlepší, co můžeš světu nabídnout: Sebevědomého člověka, který se vrátil sám k sobě, své nejlepší možné Já, protože jen přijetím svého skutečného Já odemykáme cestu ke svému nejvyššímu potenciálu, na který bez tohoto procesu nikdy nedosáhneme. Tím chci ještě říct, že každý z nás v sobě má ohromné dary a poklady, o kterých ani neví, protože nežije svůj skutečný život, ale život své persony.

A dokud žijeme jako někdo, kým nejsme, ani my, ani svět se nikdy nedozví, kým jsme mohli být. A právě v tom leží prapůvod veškeré lidské bolesti.