Proč mladší muži píšou starším

Napsal jsem ženě o patnáct let starší. Ne proto, že bych měl nějaký plán, ani kvůli tajné fantazii o zkušené milence. Napsal jsem, protože její profil měl něco, co většina ostatních ne ... klid. Věty, které nemluvily o ideálech, ale o životě. Fotku bez filtrů, úsměv, co nevypadá jako z katalogu. A taky něco, co neumím přesně pojmenovat , možná jen pocit, že ona si na nic nehraje.

Byla v tom zvědavost. Ale ne taková ta sběratelská, kde člověk zkouší štěstí na všech stranách. Spíš tiché přání, že by za tím profilem mohla být někdo, s kým by se dalo chvíli být. Bez přetvářek. Bez tlaku.

Jenže zároveň jsem věděl, že to pravděpodobně skončí stejně jako většina podobných pokusů: tichým nezájmem, zdvořilým „ne“ nebo ignorací. A upřímně? Chápu to.

Rozumím tomu, že žena, které píše o dost mladší muž, může být podezřívavá. Prošla už věcmi, o kterých já možná jen slyšel. Má zkušenosti, díky kterým si nenechá nabulíkovat pohádku o výjimečném spojení jen proto, že někdo umí napsat pár souvislých vět bez hrubky. A taky chápu, že pro spoustu žen podobné zprávy nejsou lichotkou, ale únavou. Možná i důkazem, že muži jejich věku se dívají jinam, zatímco ti mladší zkoušejí, kam až dosáhnou.

Ale přesto to někteří z nás zkoušíme. A ne vždycky kvůli sexu. Často spíš proto, že v ženách, které už se nesnaží líbit každému, je něco hluboce uklidňujícího. Je v nich ticho, které nevzniká z nedostatku slov, ale z jejich váhy. Nejsou to ženy, které odpoví hned, jen aby nebyly samy. A možná právě proto má člověk pocit, že pokud odpověď přijde, bude mít význam.

Samozřejmě, většina těchto pokusů nikam nevede. Někdy se žena ani neozve, jindy to skončí po pár zprávách, když vyjde najevo, že i když jste si blízcí v myšlení, jste daleko ve způsobu života. A někdy se objeví jemné, ale jasné „ne“ ... ne z odporu, ale z poznání, že by to nedopadlo dobře. A já to respektuju. Opravdu.

Ale zároveň si myslím, že má smysl o tom mluvit. O tom, že mladší muži, kteří píšou starším ženám, nejsou vždy jen povrchní kluci s divokými představami. Někteří to možná zkouší špatně, neobratně, nebo příliš sebevědomě. Ale jiní… jiní prostě cítí, že věk není vždy překážka. Že někdy může být právě rozdíl v letech mostem, ne zdí.

Nepíšu to proto, abych přesvědčil. Spíš jen jako pokus vysvětlit, že za těmi zprávami někdy není lovec, ale člověk. A že i když odpověď nepřijde – a většinou nepřijde – pořád má cenu zkusit jednou za čas napsat někomu, kdo v tom hlučném prostoru zní jinak.

A pokud vy, ženy, které podobné zprávy dostáváte, máte často chuť si povzdechnout a říct si „Zase další…“, tak to chápu. Opravdu. Ale třeba mezi těmi „dalšími“ je někdo, kdo ví, že píše do ticha, a přesto věří, že to mělo smysl.

A možná stojí za to si položit otázku:
Co kdyby zrovna ten, koho na první pohled nepovažujete za „svého člověka“, byl někdo, kdo vás opravdu vidí – ne podle věku, ale podle toho, jak jste?