Kolibřík (The fógl story)

Vážení přátelé, amatérky, amatéři,

již od pradávných dob, kdy jsem byl nejvtipnější, nejdrzejší, zároveň také nejvymakanější spermií v pytli mého otce, která se poté zakousla do mámina vajíčka, mám kolibříka.

Je to můj věrný, malý přítel a má žilnatá křidélka. Často přelétá z květu na květ, ale je těžké ho za ty jeho taškařice plesknout přes prdel, protože zkrátka žádnou nemá.

Sem tam si ten neposednej, žilnatej pidipták zaletí i do nějaké prdelky, nebo do prcinky, či kundy, ale nemám mu to za zlé. Inu malej, ale pořád pták. Pták nenápadně zbarvený, štíhlý jako struna a neoplýváte li ostřížím zrakem, či kvalitními jogurty, nemáte šanci spatřit jej. Není to žádný nařachaný borec, je to jen malej šibal, co sem tam vyletí z mejch vlněnejch trenclí a strčí zobák do nějakýho pěknýho, rozkvetlýho, nektaru plnýho kalichu.

Je to fajnšmekr, to se mu nechat musí. Cukr ten mu sice od sosáku pořád lítá, ale nejspokojenější je, když po nocích olizuje nektar z okvětních lístků starších, pěstěných černých růží.

No a to je z tohoto ornitologického okénka dnes všechno.

Děkuji za pozornost a někdy zase nashledanou.


(inspirováno černou růží, ženou, která mého kolibříka naučila létat)