Žena jako židle, nebo...

Žena jako hudební nástroj

Zůstal mi v hlavě viset příměr, který mi tu pár lidí opakovalo – že prý nemůžu sedět na dvou židlích zároveň. Jo, slyšel jsem to mockrát: když sedíš prdelí na dvou židlích, dřív nebo později spadneš a natlučeš si koule. Jenže já ženský nikdy nevnímal jako židle. Židle je kus nábytku, na který si odložíš unavenou prdel. Nemá duši, nevrací ti nic zpátky. Prostě si sedneš a hotovo.

Žena… ta je pro mě hudební nástroj. A ne každej na něj umí hrát.
Když na ni hraješ blbě, tak to skřípe, píská a nakonec tě s tím zvukem pošle do prdele. Ale když trefíš rytmus, tón a cit, najednou tě ten zvuk vystřelí do jinýho vesmíru.

A tady přichází můj problém – nedaří se mi přeladit. Zvyknul jsem si hrát na jeden nástroj, znal jsem každý jeho ladění, každý tón. A teď mám v ruce jiný a snažím se hrát stejně… jenže místo líbezných árií to zní, jako kdybych já osobně hrál na opravdový housle.

Hudební nástroj totiž reaguje – na každý dotek, každý tón. A hlavně, každej nástroj má svoje ladění. Když ho neznáš, můžeš mlátit do strun jak kretén a stejně z toho nikdy nevyleze hudba, jen bordel.

A tady je ten průser: většina chlapů chce nástroj vlastnit, ale neumí na něj hrát. Myslí si, že když mají housle, automaticky jsou virtuózové. Hovno, kámo. Když neinvestuješ čas, pozornost a cit, tak z toho nic nebude – jen prach na futrálu a struny rozladěný k prasknutí.

Žena jako hudební nástroj tě dokáže přenést přes všechny tvoje sračky. Stačí pochopit, že to není o „hraní si na muzikanta“, ale o opravdovým propojení. A že nejde o to, kolik nástrojů máš doma vystavenejch – ale na kterej fakt umíš hrát tak, že spolu vytvoříte něco, co tě samotnýho přesahuje.

A víš co je na tom nejlepší?
Když najdeš nástroj, na kterej se ti hraje tak, že zapomeneš na celej svět, a každej tón je lepší než chlast, ženský, adrenalin a všechny tvoje posraný úlety dohromady… tak najednou víš, že všechno předtím byl jen šum.