V listí

Přichází podzim, období, které částečně velebím a částečně nesnáším. Miluji ty chvíle, kdy sluníčko rozzáří barevný šat stromů. Dříve, než zcela listy opadají ,vytváří pohádkovou krajinu. Právě v tomto období s úctou vzpomínám na fotografie ženy,, ležící na barevném listí. Jak prosté, řeklo by se. Byla to bohyně. Její tělo v mládí rozhodně vyzývalo k mateřství, k vášnivému milování a uctívání. Ruce, teď už vrásčité, vzpínala ke slunci s takovou naléhavostí, až tuhla krev v žilách. Tvář, pozlacená paprsky, nevyžadovala žádného líčení.
Byla krásná, opravdová a dokonale přirozená. Její ňadra představovala zbraň hromadného ničení. Kolik asi mužských rukou je hladilo? Kolik polibků na sobě nesla? Kolik vyvrcholení je zalilo horkým semenem? Kolik srdcí pro ně tlouklo?
Pohled na ni ve mě vzbuzoval otázky.
Dokázala bych já zanechat v někom takové pocity? Uměl by nějaký fotograf zachytit to, co v sobě nosím?
Její výraz skrýval vděk, vyrovnanost a touhu žít dál. Stejně, jako ty stromy, když na jaře opět oblečou zelený háv .
V tomto případě chtěl fotograf zachytit okamžik podzimu, podzimu života.