Samota

Zdravím, předem se omlouvám za to, že sem ventiluji své pocity.

Nikdy jsem nebyl typ kluka co se hrnul mezi lidi se kamarádit, poznávat se, atd. Sám nevím přesně příčinu proč to začalo, ale vím, jak to pokračovalo...

V dětství nebyla rodinná atmosféra moc pestrá a spolužáci nebyly také moc schovívaví, ale kdo to nezažil, že? Tak o tom se rozepisovat nebudu. Nic méně právě díky takovým životním etapám jsem se uzavřel do sebe a dlouhých pár let nekomunikoval s nikým víc než bylo potřeba.

Vždy jsem měl na paměti své chyby v citech, které jsem cítil vůči lidem, které jsem považoval v té době za přátele nebo rodinu. Nikdy jsem své chyby neopakoval. Po každé když jsem kvůli nim padl do prachu, měl jsem sílu se zvednout, ale věděl, že už nebudu mít sílu to tak udělat znovu.

Postupem času jsem začal nad vším přemýšlet než jsem konal, než jsem vykročil. Z pohledu závodu jsem vždy doběhl v pořádku, ale nijak nezvítězil. City jsem tím otupil natolik, že bolest kterou jsem působil svými suchými slovy jsem si uvědomoval až po několika dnech neustálého přehrávání scénáře té chvilky.

Dnes mají všichni deprese, ne že by dříve nebyly, ale každý byl ať chtěně či nechtěně učen, aby své pocity držel v sobě hluboko, tak aby se nedostali na světlo. A když se ven dostali, byl jedinec zavržen, považován za slabého, viděn ostatními a hlavně blízkými, tak jako větev, na kterou když šlápnou z důvodu jejich opory...praskne. Nevím, jak ženy, ale muži myslím porozumí hned.

Dnes své pocity začínám po kouskách znovu používat. Jsem neohrabaný, zastaralý, ale stále, co je nejhorší, vnímavější a chápavější než ti, kteří toto umění zdokonalovali po celou tu dobu mé uzavřenosti. Chtěl bych partnerku, s kterou budeme po večerech spolu ležet, objímat se, šeptat si láskyplně mezi sebou. Ale nikdo mě nevidí v tomto světle...všichni na mě pohlíží stejně jako dřív...jako na stín. Ví, že tu jsem, ale nevnímají. Když je jim horko vyhledají můj chlad. A tím to pro ně končí.

A já? Trpím hluboko ve své mysli a dělám, že jsem v pořádku...