Never more

Věřím, že láska chutná tím víc, čím je jí míň,
tak už to je a písní svou na tomhle nic už nezměním.
Jen mít na chvíli sílu zastavit okamžik a čas,
abych svůj den, tak jako dřív, nakonec zase nepropás‘.

Tahle píseň provází už nějakých třicet let. Pamatuju, kdy jsem ten text zavnímala poprvé, mezi dětstvím a dospělostí, kdy jsem objevovala poezii. Tehdy jsem to nevěděla, ale tohle byl můj první, před všemi Kainary, Morrisony, Seiferty, Hraběty a Kundery. Tohle byla moje první opravdová báseň. Můj první básník, protože některé písně jsou ve skutečnosti básně, jen přikryté hudbou, aby se ty slzy schovaný uvnitř trochu smyly notama. Tehdy jsem měla vydání, kde byla ještě jedna sloka, která na jiných albech nebyla, a která je podle mě ze všech nejkrásnější- věřím na spodní tón všech cizích slov, co pro mě máš, nechápu jen, kde zůstal cit, když na naději mi nedáváš.

Celý můj život se vlastně odehrává v této příchuti- věřím, že jednou přijdeš, abych na kafe postavil a utřel prach, když se mi čas na dlouhou dobu zastavil. Jo, to by bylo hezký. Jenže já jsem už pár let ve fázi „věřím v deštivej den, kdy už ti zbývá jenom pít a poslední cigáro máš a zvonek nechce zazvonit.“ Já se tomu vlastně ani nedivím, že se mi do života nikdo nehrne, protože kolikrát jsem v tom svým životě nechtěla být ani já. Nekouřím a i to pití si radši hlídám. Právě proto. Když totiž zbydou jenom lahev a krabička, obojí s obrázkem plachetnice, málokdy to má dobrý vývoj. Jsem bojovník a taky trochu masochistka, prožiju si to celý, do dna a střízlivá.

Víte, někdy není jednoduchý jen tak bejt. Někdy je prostě těžký napnout síly, sebrat ze dna poslední zbytky energie a vést ten život tak, aby to někam vedlo. Někdy se stane, že se někdo na chvilku objeví, zasvítí slunce a dobije na chvilku tu emoční solární baterii. Ale nepřejte si zažít ten šupanec, když slunce zase zajde. Vždycky zajde, někoho začnu srát během pár vět, někoho během pár dní, někdo to vydrží roky, ale to jsou výjimky. V mým případě platí, že kdo uteče, vyhraje. Ale já vím, jak láska chutná. Tím víc, čím je jí míň. A čím dál míň věřím, že jednou někdo přijde a já na to kafe postavím.