Nezapomenutelný víkend

Slunce se pomalu sklánělo k obzoru a jeho teplé paprsky se odrážely od moře trav. Leželi jsme spolu v měkké trávě, naše prsty propletené, těla nahá a zahalená jen do vůně léta. Jeho dech byl klidný, stejně jako ten můj – jako by svět na chvíli přestal spěchat a dovolil nám existovat jen tady a teď.

Ten víkend byl jiný než všechny ostatní. Možná to bylo tím, že jsme si po dlouhé době dovolili jen být. Bez starostí, bez povinností, bez rušivých zvuků města. Jen my dva a příroda kolem nás.

Když se jeho rty znovu dotkly mých, všechno ostatní přestalo existovat. Tráva šuměla v lehkém větru, ptáci zpívali někde v korunách stromů a my jsme se milovali tak, jako by čas přestal mít význam. Bylo to krásné, syrové, opravdové.

Po všem jsme jen leželi vedle sebe, pozorovali nebe a smáli se. Nikdy jsem se necítila tak svobodná, tak milovaná. A možná, že to byl právě ten okamžik, kdy jsem si uvědomila, že některé chvíle jsou jako malá věčnost.

Byl to nejkrásnější víkend mého života.