Skialpinistka - Povídka na přání

Byl leden. Hory byly pokryté dostatečnou vrstvou sněhu. Toho využil on. Chlap, kterému zbývalo pár let do čtyřiceti. Měl ve velké oblibě lyžování, zejména pak skialpinismus. Neexistovala zima, kdyby on nebrázdil zasněžené svahy hor. Proto i letos nepřipadala v úvahu výjimka.

Jednoho zimního slunečného dopoledne, se navlékl do modro-černé lyžařské kombinézy, nasadil si modrou čepici, černé rukavice a sportovní brýle. Nazul vhodnou obuv. Do jedné ruky vzal hole a druhou rukou si přidržoval na rameni položené lyže. Následně vyrazil na svah. Vzhledem k tomu, že byl všední den, tak na svazích bylo volněji. Jen pár místních nadšenců a nějací turisté, co tu trávili dovolenou. „Dneska to bude nádhera,“ radostně si zvolal. Položil lyže, hůlky zapíchl do sněhu a protáhl se. Za chvíli už byl rozhýbaný, proto nasadil lyže a zahájil svůj výstup nahoru. Vzhledem k tomu, že nebe bylo průzračné, tak to nahrávalo k tomu, že by mohl být krásný výhled na krajinu.

Když už byl dostatečně vysoko, aby se mohl rozhlížet po krajině, zjistil, že když ještě malinko vystoupá, bude mít lepší výhled. Proto malinko postoupil výš. Pohled na zasněženou krajinu byl úchvatný. Vytahuje mobil, že si to vyfotí. Najednou však slyší: „Pozor!“ Rychle se otáčí doprava a stihne pouze upustit mobil. Přichází náraz! Ocitá se na zemi! Byl sražen jak při americkém fotbale. Na zemi však neleží jen on. Na něm leží slečna, odhadem kolem třiceti let. „Já se Vám omlouvám, ale nechala jsem se unést tím pohledem,“ povídá mu. „V pořádku slečno. Jen kdybyste mohla své koleno vytáhnout z mého rozkroku, byli bych Vám já, i ten dole, moc vděční,“ s lehčím úsměvem odpovídá. Slečna proto z něho slézá a postaví se. I on se pomaličku zvedá. Prohlíží si tu, jenž ho takto povalila na zem. Před ním stojí slečna v černo-červené kombinéze, s černou čepicí a se sportovními brýlemi.

„Jste v pořádku, není Vám nic?“ ptá se po chvilce slečna. „Dobrý, to po čase odezní. A co Vy? Neudělala jste si něco?“ dotazuje se jí. S úsměvem odpovídá, že je v pořádku. „Jinak já jsem Lucie,“ a podává mu ruku. „Krásné jméno. Já jsem Zdeněk, těší mě,“ odpovídá jí a podává jí také ruku. „Mě také,“ a usměje se na něho. I on na ní se usměje. Oba tam stojí a vzájemně se na sebe usmívají. Aby se to trapné ticho vyrušilo, Zdeněk zahájí konverzaci. Začne se jí ptát na různé věci. Ona mu odpovídá a také se ho sem tam na něco zeptá. Během konverzace Zdeněk sbírá svůj mobil, který před kolizí upustil.

Po čase jim však začne být chladněji z toho postávání. Zdeněk proto navrhuje, aby se přemístili: „Kousek odsud je klubovna místního běžkařského týmu.“ Nikdo tam prý nebude, ale ví, kde tam najít náhradní klíče, aby se dostali dovnitř. Lucie nic nenamítá a tak spolu sjedou na lyžích k té klubovně. Před klubovnou si oba sundají své skialpy. Zdeněk z tajného místa vezme náhradní klíče a odemyká. Vcházejí dovnitř. Mají dokonce štěstí. Předešlou noc tu probíhalo soustředění, takže v místnostech se ještě drží teplo. Oba si proto rozepínají své kombinézy, sundávají rukavice, čepice a i brýle. Nyní se odhalili sobě navzájem a mohou na druhém pozorovat to, co bylo předtím zakryto. Zdeněk, normálnější postavy, s krátkými havraními vlasy a hnědými oči. Lucie, hubenější postavy, s modrozelenými oči a s tmavými vlasy, které má spletené do drdolu. Ten si však rozpouští a tak jsou její vlasy vysvobozeny a ukazují se ve své plné kráse. Má je rovné a husté.

Klubovna je vybavená i menší kuchyňkou a Zdeněk proto nabízí Lucce, jestli si nedá čaj na zahřátí. „Ano, ten by se teď hodil,“ odpovídá. Zdeněk proto pokračuje dál do klubovny, kde je velká místnost se stoly, lavicemi a židlemi. Lucka jde za ním. „Tak si tady někde sedni a já mezitím dojdu udělat ten čaj,“ povídá jí a odchází do kuchyňky, kam je možné vidět z hlavní místnosti pomocí výdejního okénka. Za chvíli je voda na čaj uvařená. „Chceš do toho i kapku rumu?“ volá na ní z vedlejší místnosti. „Trošku mi ho tam můžeš dát,“ houkne na něho. Za okamžik již nese Zdeněk z kuchyňky dva šálky čaje a pokládá je na stůl. Lucka seděla na lavici podél zdi a Zdeněk si k ní přisedl. Poděkovala mu za čaj a začali si dál povídat. Během povídání se k sobě více přibližovali, až se potkali tělo na tělo. Koukli si vzájemně do očí a už to bylo. Jiskra zahořela a oheň vzplál (jako když Gondor volal o pomoc).

Zdeněk se k ní nahnul a dal jí pusu. Stále se pozorovali očima. Hleděli na sebe, jak kdyby ten druhý byl čokoládou, kterou tak moc chtějí ochutnat. Po puse následovalo líbání. Zdeněk ji pomaličku svalil na lavici a už se tyčil nad ní. „Tak, teď jsme si kvit v tom srážení,“ s úsměvem povídá a pokračuje v líbání. Poté pokračuje po bradě až na krk. Odtud pokračuje přes její sportovní tričko až k tříslům. Začne ji pomalu stahovat kombinézu i s kalhotkami. Od pasu dolů je Lucka nahá a Zdeněk zabořuje svojí hlavu do jejího klína. Jazykem ji začíná dopřávat rozkoš. Lucka mu dává ruce na hlavu a masíruje mu ji. U toho slastí vzdychá. Až z ní vypadne: „Skoč na mě!“ Zdeněk se proto taky svlékne od pasu dolů. Vezme Lucku za ruku a posadí si ji na kraj stolu. Naštěstí jsou stoly z masivního dřeva – dubu. Takže při vášnivém přirážení se stůl neviklal a ani nedošlo k rozlití čaje.

Po menší chvíli si Lucku opírá o stůl a vezme si ji zezadu. Oběma se to moc líbí a užívají si to. Během vzdychání Lucka pronese: „Jak tě mám udělat?“ Zdeněk přestane přirážet a lehne si na lavici a povídá: „Lehni si na mě, zakončíme to 69.“ Lucka si tedy na něho lehne. Pravou rukou chytne jeho péro a svou pusou a jazykem si s ním začne hrát. Zdeněk si mezitím hraje s její kundičkou pomocí prstů a jazyku. Navzájem si dopřávají potěchu.

Zdeněk začne rychleji třít prsty v její kundičce a Lucka na to reaguje tím, že mu ho začne honit pravou rukou, přitom, co mu ho kouří. Už se to blíží. Oba pociťují, že budou. Lucka hekne slastí a dosahuje orgasmu. Mokrého orgasmu. Zdeňkův obličej byl tedy zavlažen. On předtím nahlas vzdychl a Lucka pocítila jeho teplé semeno v ústech.