Moje modelínky - Martina

Moje modelínky

Pracuji jako fotograf na volné noze. V téhle branži není snadné se uživit, pokud zrovna nejste válečný reportér a nepohybujete se v první linii, aby od vás světové agentury za těžké peníze kupovaly záběry. A z fotografování dětiček s autíčky, případně otrávených dorostenců s rodiči ještě nikdo nezbohatl.
Proto jsem i já byl nucen mimo výše uvedené fotografovat i trochu jiné žánry. A nemohu říct, že by mě to nebavilo, naopak. Odjakživa se mi líbí holky, slečny, ženy, dámy… prostě se považuji za ctitele ženské krásy. A samozřejmě všechny rád fotím. Tak si teď zavzpomínám na několik modelek, které se mi postavily před objektivem, a které z toho dnes již celkem úctyhodného počtu nějak vyčnívají.

Martina

Martinu jsem oslovil sám. Někdy se modelky, resp. zájemkyně o focení ozvou samy, tuhle dívku jsem ale oslovil já. Bylo to na pouti, kde jsem se vydal nafotit jednak pár obrázků jako reportáž do okresních novin, jednak „ulovit“ pár zajímavých netradičních záběrů. Když pominu velkou houpačku, u které jsem strávil nějaký čas, protože bylo hezky vidět pod sukničky pár dorostenkám, které na ní dováděly, všiml jsem si Martiny. Stála opodál mezi střelnicemi a neuvěřitelně sexy cucala kulaté lízátko. Udělal jsem pár fotek z dálky. Bylo vzrušující sledovat, jak s ním vždycky zajela rychle mezi rty a potom ho zvolna vypouštěla a vytahovala přes sevřené rty za tyčku ven. Zrzavá dívka v lehkých bílých šatech… nešlo si jí nevšimnout. Opatrně jsem ji obešel, abych se dostal do protisvětla. Přesně. To jsem si myslel. Její šaty v dopadajícím světle byly docela průhledné, a i když ponechávaly ještě značný prostor pro fantazii, bylo dobře vidět, že podprsenku nemá (ani ji nepotřebovala, na hrudi se jí rýsovala celkem drobná, ale roztomilá prsíčka), a pokud jsem mohl vidět, kalhotky pod šaty byly bílé; na zadeček sice vidět nebylo, ale odhadoval jsem, že to nebudou tanga, spíš brazilky. Ty se mi na holkách stejně líbí víc.
Ještě chvíli jsem tuhle krásnou holku sledoval. Po chvíli skončila s lízátkem a vydala se ke stánku. Žízeň. Pozvolna jsem vyrazil za ní. Teď už jsem se nesnažil krýt, naopak jsem vyhledával kontakt, a když se na mě podívala přímo, zvedl jsem foťák a stiskl spoušť. Trochu nevěřícně se na mě dívala. Spustil jsem tedy foťák na popruh a šel rovnou k ní. Jak stála u malinkého stolečku před stánkem, byla nádherná.
„Já vím, slečno“, začal jsem opatrně, „že se na mě asi zlobíte, že vás fotím bez dovolení. Rád bych se vám omluvil. Ale nesmírně vám to sluší, jste velice hezká, a byla by škoda tu krásu nezaznamenat.“, spustil jsem jako obyčejně. Usmála se. Tohle skoro vždycky zabere. „Opravdu si to myslíte?“ zeptala se trochu pobaveně. „Ano, rozhodně, a kdybyste souhlasila, rád bych s vámi spolupracoval i nadále“, podávám jí svoji vizitku. „Jestli budete chtít nějaké fotky z dnešní pouti, napište si o ně, rád vám je pošlu, máte tam jak mail, tak telefonní číslo“. Zkoumavě si prohlédla tvrdou kartičku a na čele se jí přitom udělala roztomilá vráska. „Děkuju… uvidím…“ odpověděla plaše. Ještě chvíli jsme povídali. Dozvěděl jsem se, že momentálně studuje ve třeťáku střední školy v našem okresním městě (kde mám mimochodem i atelier), že bydlí na internátu a že je to tam dost „opruz“, protože nejpozději v 10 večer musí být všechny na pokojích a kontroluje se to, nic prý nepomáhá, že už jí minulý měsíc bylo osmnáct. Zpozorněl jsem. Na osmnáct tedy rozhodně nevypadala, taková drobná, nádherná... Nezávazně jsme klábosili ještě pár minut, když vtom „Jé hele, naši přijeli, tak zatím nashle, jdu k nim!“ … a byla pryč. Hm, ani jsem si na ni nevzal kontakt. No co, když bude chtít, ozve se.
Ozvala. Večer, už jsem neměl nic na práci, jen tak jsem si brouzdal na telefonu po internetu, a najednou se rozsvítila zpráva na WhatsAppu. Nové číslo. Neznámé. „Ahoj nebo dobrý večer, tady Martina, dnes jste mě fotil na pouti u stánku, tak zkouším, jestli spojení funguje. Pošlete mi nějaké fotky teda? Když jste to sliboval…“ Ačkoliv se mi předtím celkem už zavíraly oči, najednou jsem byl vzhůru. „Ahoj, jasně, pošlu, vydrž…“ a už jsem spojoval telefon s notebookem. Jasně, že jsem její fotky měl už upravené, co kdyby se ozvala, že? A ono to vyšlo.
Tak… odesláno, teď bude chvíli odmlka, než si je prohlédne, ohodnotí… Jo, přesně. Asi po pěti minutách další zpráva: „Děkuju, hezký. To jsou snad první fotky, kde si nepřipadám jako blbka…“ a k tomu celá řádka vytlemených smajlíků. A potom reakce na fotku s lízátkem: „Vy jste mě fotil už předtím? Mezi střelnicemi? S tím lízátkem vypadám hrozně…“ „Kdepak hrozně, vypadá to velice sexy!“, oponoval jsem jí. Rozhovor ještě pokračoval asi hodinu. Výsledek? Domluvili jsme se na středu odpoledne, že nafotíme něco v jabloňovém sadu za městem. Jen jsem si vymínil, ať si vezme zase ty bílé šaty. Souhlasila. Super!
Od neděle do středy je to jen pár dnů, ale mně se zdálo, že se neskutečně vlekly. Asi i proto, že jsem neměl nic moc na práci, jen upravit a dodělat jednu svatbu z minulého týdne. Konečně středa. Ráno ujišťovací konverzace: „Tak ve tři odpoledne, vyzvednu tě autem. Platí? Bílý Yetti.“ „Jo, platí, teď už ale psát nemůžu.“ Škola, jasně. Jen v poledne, asi zrovna měli pauzu: „Těším se.“ A smajlík se srdíčkem.
Středa. Trochu pod mrakem, ale naštěstí neprší. Příjemné rozptýlené světlo. Ve dně chystám techniku. Ve 14:15 odjezd. V půl třetí jsem na místě. Už ji vidím. Tyjo, je fakt krásná! „Ahoj, tak můžeme“, prohodí, sotva se usadí. Do sadu to trvá sotva pár minut. Zaparkuju. „Popojdeme si kousek dozadu, tam jsou zajímavější stromy“, říkám (a taky je to tam víc zarostlé, skoro odnikud tam není vidět).
Jsme na místě. „Tak co mám dělat?“ Podávám jí velkou knihu: „Posaď se támhle pod tu jabloň a jako že si čteš.“ Obcházím kolem dokola, hledám úhel záběru, světlo. Martina skrčila nohy. Lehký závan větru jí nadzvedl šaty, a já už vím, že dnes má taky bílé, krajkové kalhotky. Ten záběr si schovám. Nechala nohy pokrčené a vypadá to, že se doopravdy začetla. Nebo to jen tak dobře hraje. „Marti, pojď, zkusíme zase něco jiného“, vedu ji k menší, pokroucené jabloni. „Zkus na ni vylézt, ale opatrně, aby sis neroztrhla šaty“. Zuje se a na boso šplhá na strom. Znovu obcházím a fotím. Posadí se na silnou větev, upraví si šaty, kývá nohama a směje se. Není vysoko, jen půldruhého metru nad zemí. Fotím a jdu pomalu k ní. Je fakt krásná. Stojím tak blízko, že se mě může dotknout bosou nohou. Pošťuchuje mě špičkou. Zlobí. Směje se. Odkládám foťák a chytám bosou nohu. Pošimrám na chodidle, vyjekne a ztratí rovnováhu. Honem ji chytám, aby nespadla na záda. „Raději tě sundám, chyť se mě“, říkám jí a natahuju k ní ruce. Svezla se mi z větve rovnou do náruče, šaty se zachytily na větvi, a když už stála na trávě, měla je ve výši ramen, takže se krásně odhalil zadeček. „Nespletl jsem se. Má na sobě opravdu bílé krajkové brazilky. Krásná prdelka!“ proběhlo mi hlavou, když jsem gentlemansky pomáhal dostat šaty do původní výšky. „Já se stydím, předvádím se ti tu s vyhrnutou sukní…“, červenala se Martina. „Za co by ses měla stydět? Za to, že jsi krásná? Za to, jakou máš postavu?“, zaútočil jsem rovnou. „Ty bys mohla fotit z fleku pro Playboy, nebo jiný časopis, jsi krásná!“
Chvíli se na mě dívala, jestli to myslím vážně. Ještě jsem několikrát pokývl, abych ji ujistil. „Opravdu?“, ptala se ještě. „Vážně, nedělám si srandu!“ odpovídám. „Chceš to zkusit? Neboj se, jen decentně…“ zkouším nahodit udičku. Chvíli byla úplně ticho a dívala se jen do korun stromů. „A myslíš, že bych si mohla nechat aspoň kalhotky?“, zeptala se potom tiše. A zalovila rukou na zádech, aby nahmátla jemný zip šatů. Ani jsem nedutal. Tady se mi rýsuje velká paráda. Obvykle za takové focení holky chtějí prachy, pochopitelně, protože prachy až na prvním místě, že jo… a tady najednou se mi nádherná čerstvá osmnácttka sama od sebe svléká. Jemně jsem pokývnul. Zip tiše sjel až k bedrům dívky a krátké rukávky bílých šatů sklouzly z ramen. Na chvilku se zarazila. Lehce jsem se na ni usmál a pokývnul. Nechala tedy šaty sklouznout až na zem. Stála tam, překrásná, s rukama zkříženýma na prsou. V ten moment se v mracích objevila díra, kterou na chvilku zasvítilo slunce, právě proti. Měděné vlasy se rozzářily. Spoušť jsem stiskl právě v momentě, kdy ke mně stydlivě zvedla oči. Záběr k nezaplacení.
Potom vykročila ze šatů. Zvedl jsem je a přehodil přes větev. „Stoupni si za ně, otoč se zády, mírně se rozkroč a protáhni se, jako při józe“, začal jsem si ji dirigovat. Krásně propnuté štíhlé tělíčko, ladné gesto paží, provedené jako při baletu. „Já právě jógu už dva roky dělám“, ozvala se tiše. „Tak zkus pozdrav Slunci, dokud svítí“, navrhuju. Hned se posadila se zkříženýma nohama, a zvednuté paže v protisvětle odpoledního slunce jen dokončily ideální pózu. „A teď to samé, ale otočená na mně“, zkouším dál. „Ale… to mi budou vidět prsa“, zkouší protestovat. „Jen trošku, neboj se, vždyť to fotíme v protisvětle“, uklidňuju ji. Otočila se a provedla pozdrav ještě jednou čelem ke mně. Se zavřenýma očima úplná krása, drobná světlá prsíčka se světlými bradavkami, ani náznak opálení… i když, co si budeme nalhávat, pozdrav Slunci zády k slunci je pěkná blbost.
„Máš krásná prsa“, zkouším to, dokud má ruce nad hlavou a je otočená čelem ke mně. Otevře oči a usměje se: „Vážně si to myslíš?“, sjede dlaněmi přes oba kopečky. „Mně připadají dost malý…“ „Ne, jsou akorát, jen je pohladit… a pomazlit“, zlobím dál. Mlčky se na mě podívala a pomalu spustila dlaně z prsou. „Otoč se ještě jednou proti slunci, prosím!“, napadlo mě. Mlčky to udělala. Odložil jsem foťák a dvěma kroky byl u ní. Pohladil jsem její nad hlavou spojené dlaně a sjel oběma rukama po pažích až dolů. Zdálo se, že vzrušením ani nedýchá. Jemným pohybem jsem svými dlaněmi přikryl oba ty nádherné vrcholky. Bylo cítit, jak má tvrdé bradavky, skoro mě škrábaly v dlaních. A když jsem ucítil, že povolila zvednuté paže a opřela si o mě hlavu, věděl jsem, že mám vyhráno.
Laskal jsem ta mladičká kůzlátka v rukách a potom ji políbil ze strany na krk. Vlasy jí krásně voněly. Sedl jsem si za ni a jemně ji přitáhl, aby se o mě opřela zády. Bez odporu se podvolila, a najednou jsem ji držel celou v náručí. „Jsi nádherná“, šeptal jsem jí vzrušeně a myslel, že se mi péro v kraťasech zlomí touhou. Otočila ke mně hlavu, zavřela oči a nastavila rty k polibku. Nemusela mě dvakrát pobízet. Přisál jsem se k jejím rtům, které se hned pootevřely, a mohl jsem proniknout jazykem dovnitř. Její hbitý jazýček mi okamžitě vyšel vstříc. Během krásně dlouhého polibku mě skoro povalila, a najednou na mě ležela. Moje dlaně pochopitelně skončily na jejím drobném zadečku, částečně i pod těmi krajkovými kalhotkami, co se mi tak moc líbily. Najednou jsme nebyli fotograf a modelka, ale milenci, kteří hoří touhou. Přetočil jsem Martinku pod sebe, sama rozevřela stehna, a já mohl, zatím přes kalhotky, hladit a dráždit její skulinku. V dlani jsem ucítil neskutečné horko, a kalhotky byly mezi nohama úplně mokré. Stačilo jen naznačit, že bych jí je svlékl, a dočkal jsem se odpovědi v podobě nadzvednutí zadečku, což byla jasná výzva. Rychle jsem ji toho posledního kousku oblečení zbavil, a ze sebe doslova serval kraťasy i boxerky.
První vniknutí bylo dílem okamžiku. Zrzečka už nebyla panna, ale její naprosto těsná skulinka mě přiváděla k šílenství. Snažil jsem se být jemný a něžný, to se ale tříštilo s primitivní živočišnou touhou dobyvatele a oplodnitele. Když jsem do té zmáčené skulinky poprvé zajel až nadoraz, Martinka zasténala slastí. Rozevřela stehna ještě víc a zvala mě tak k nejhlubšímu průniku. Chvíli jsem zůstal bez pohybu a opájel se pohledem na záplavu rezavých drátků, rozhozených po poválené trávě, na zavřené oči a tvář pokřivenou slastí a touhou. Potom převážila živočišná část mého já a pokračoval jsem v plenění dobytého území. Dívka pode mnou sténala a zatínala mi drápky do zad a ramen. Náhle vykřikla dost hlasitě, propnula se do mostu a její tělíčko po chvilce úplně zvláčnělo. Uvědomil jsem si, že právě dosáhla nádherného vrcholu, a během několika sekund ji následoval. Jen taktak jsem na poslední chvíli stačil vytáhnout penis z té něžné pochvičky, a bílý gejzír skropil její bříško i drobná prsíčka.
Ležel jsem na zádech vedle své modelky a prudce oddychoval. Na chvilku jsem zavřel oči, a když jsem je pak zase otevřel, Martinka už ležela na boku, podepřená na lokti, dívala se na mě a usmívala se. Pohladil jsem tu krásnou tvářičku. „Tohle bylo moc pěkné focení“, řekla s jiskřičkou v očích, „budeme ještě někdy fotit?“ „Rozhodně budeme, vždyť ty jsi překrásná modelka!“, ujistil jsem ji.
Posledních několik záběrů této fotoseance zobrazovalo dívčí tvář se šťastným (a uspokojeným) výrazem se zavřenýma očima, ležící v lehce poválené trávě…

Fikce? Skutečnost? Nebo směs obojího? Budu rád za komentáře... ;-)