Čtyřlístek

Bude to určitě dobrých 5 let, co jsme se seznámili. Pracovali jsme na stejném oddělení ve velké firmě a netrvalo dlouho a ani jsme nevěděli proč, ale skamarádili jsme se. Občas jsme dali nějaký sport, občas pivo, otvírali jsme si jeden druhému životní příběhy a oba jsme vnímali, že nás něco spojuje. Povídali jsme o všem možném i nemožném a řeč se časem stočila i na sex. Zjistili jsme, že ženy nás přitahují více než jsme schopni přiznat a že nás láká pocit nebezpečí, vzrušení, neznámého a neopakovatelného, byť jsme doma měli hezké partnerky, které jsme nijak nezanedbávali. Bohužel oba jsme byli náročnější na frekvenci sexu než naše drahé polovičky, ale snažili jsme se nevyvádět žádné hlouposti. Začali jsme si také vyprávět o kolegyních z práce a jestli je nějaká s kterou bychom chtěli jen na služební cestu, kam nás občas posílali a z kolegyní nás vzrušuje úplně nejvíc a překvap ivě jsme se shodli jsme se na dvou poměrně nových kolegyních, opravdu hezkých kočkách. „Milane, ty by stály za hřích viď?“ . „Jsou to ženské, které dozrály jako broskve a které je třeba utrhnout“. „Já bych je trhal jak Azor kalhoty“ rozvášnil se Milan, tak že mu ani nevadilo, že význam slova trochu zmotal. Já mu ale rozuměl J. „Pojď skočíme si radši na oběd“ , přerušil jsem ho a zaklapl jsem notebook. „To je prima nápad, už mám hlad vlčák a dal bych si pořádnou svíčkovou“. „Tak pojď ty kynologu“.
Znáte to sami. Někdy se život tak nějak zblázní a přinese Vám na podnose situace a příležitosti na které jindy čekáte roky. Seděli jsme s Milanem na obědě v malé restauraci kousek od naší práce, kam jsme s kolegy docházeli ve chvíli, kdy se v naší závodní jídelně rozhodli pro ne zrovna moc chutnou variantu pokrmů. Chvilku po nás totiž k vedlejšímu stolu připluly obě kolegyně, o kterých jsme předtím mluvili.
Jedna z nich byla o něco menší a měla blonďaté mikádo , krásný obličej a na rozkošných ouškách se houpaly velké stříbrné kruhy. Druhý objekt našeho zájmu chvilkami pohazoval nádherným splývajícím vodopádem hnědých vlasů, po nichž putovaly naše oči na vypasované modré džíny až po černé lodičky na vysokých podpatcích. Jen jsem polkl, protože když se hnědovláska postavila, aby si odskočila na místnost s panenkou, musela mít dobrých 180cm, což bylo o dobrých 15cm než mám já.
„Ta menší se mi moc líbí, kámo, ta bude mít aspoň čtyřky, co říkáš?“.
Milan najednou potichu pronesl větu, která v mých uších zasvištěla jako švihnutí bičem. „Kdybychom je tak mohli mít v posteli obě najednou. Jak se u nás říká, do čtyřlístku“. V tu chvíli se probudila v mých kalhotách boule, kterou nabudil mozek rozvíjející představu propletených těl. „Ty bláho, já nevydržím už jen tu představu Milane“ odpověděl jsem. “ Jak bychom to udělali? A myslíš, že bychom je ojeli fakt spolu?“. „To by bylo drsný viď?“ s úsměvem ale zároveň jakoby nic se Milan pomalu pustil do svíčkové, která mu právě přistála na stole. Moje velké ovocné knedlíky už voněly přede mnou také, ale já už jsem nevnímal co jím a jen jsem po očku sledoval krásnou velkou hnědovlásku, která už seděla zase poslušně u stolu a právě k ústům přiložila číši vína aby do sebe vpustila hlt opojné rudé tekutiny, aby hned poté přejela jazýčkem horní ret. Malá blondýnka se usmála a natáhla se přes malý stoleček, aby své hnědovlasé kolegyni setřela kapičku vína, která se jí rozhodla neposlušně putovat po bradě. Hnědovláska přivřela oči, ale to jen na neznatelný okamžik, že jsem to zaregistroval jen já a pak pohladila blondýnce malou ručku a poděkovala. Blondýnka se pomalu posadila, ale ani Milanovi ani mě neuniklo poprsí, které se volně zhouplo pod svetrem ve chvíli, kdy hnědovlásce utírala bradu.
Museli vědět, že na ně zírám, protože to asi nešlo přehlédnout a jen s vypětím všech sil jsem se nutil dívat se do talíře. Tam už ale nebyly ovocné knedlíky, tam už jsem viděl ty velké prsy, které nebyly skryté pod svetrem, ale po kterých stékal voňavý olejíček. Promiňte, jaký olej? Co to melu? Bylo to samozřejmě máslo a to už momentálně stékalo po bradě mě, jak jsem si ukrojil velký kus knedlíku a vidličkou si ho soukal do úst.
„Milane, musíme je mít nebo se zblázním. Já je chci taky obě. Ale ještě nikdy jsem dvě ženský v posteli neměl a chlapa už vůbec J“. „A ty myslíš, že já jo?“ polohlasně odpověděl Milan a nervózně rozhodil rukama. A navíc víš co se říká: Co je v domě není pro mě“ .„Hmmm, to znám, ale mě stojí až mě to bolí“ popsal jsem mu snad ze zoufalství stav, o kterém běžně na obědě kolegy neinformuji a kroutil jsem se abych si v riflích trochu pomohl, ale nepomáhalo nic.
Naše dvě krásné kolegyně už mezitím vstaly a nechajíc po sobě na stole dvě stovky jaly se odcházet kolem našeho stolu. Najednou mi zaskočilo a málem jsem se tím knedlíkem udusil, což bylo asi přesně to, co se mělo stát, protože jsem tím na sebe upoutal pozornost a blondýnka na mě usmála tak roztomile, že jsem nevěděl jestli mám umřít dřív na udušení nebo na infarkt. „Nesmíte se tolik rozhlížet kolem, když jíte“, ozvalo se kousek vedle mé hlavy božským polohlasem a já viděl znovu, tentokrát však rovnou před svýma očima ty dva pevné prsy uvězněné v béžové podprsence pod poloprůhledným svetrem. „To jsi udělal schválně co?“ Povídá Milan s pusou od ucha k uchu. „Ale zabralo to viď?“. „Co, zabralo? Vždyť já vážně nedejchal,“ bránil jsem se, ale moje chřípí víc než Milana vnímalo všudepřítomnou vůni našich vysněných objektů “, které se už ladně odebraly na svoje pracoviště někam do kanceláře a my jen sledovali oknem jejich vlnící se křivky, které upoutaly pohledy i party chlápků na zastávce před restaurací.
„Hele, co je to?“ Podívali jsme se jeden na druhého nechápajíc, jak se nám mezi dva talíře dostal vizitka s telefonním číslem. Podívali jsme se na sebe ještě jednou a bylo nám jasné, že ten kus papírku by pozvánkou do světa rozkoše a zatočila se nám hlava štěstím
A tak se nám otevřela možnost pro překrásné dobrodružství. Zbývalo jen vymyslet kde, kdy a jak.
A co Vy? Pomůžete nám? Dejte nám prosím do komentářů tipy a my Vám slibujeme, že z Vašich tipů vybereme to nejzajímavější jak a kde bude náš příběh pokračovat a vše se samozřejmě dozvíte hned potom.